Re: geny vs. výchova

Právě nad Vaší odtázkou jsem přemýšlel již několikrát při čtení předchozích řádek. Moje puberta asi rodičům moc potíží nepřinesla, nejhlubší propad byla jedna trojka na vysvědčení, na konci roku opravená na jedna. Kouřit jsem nezačal, alkohol pil třikrát a k děvčatům se choval často i opatrněji, než bylo jejich přání :-)
Na druhou stranu musím přiznat, že maminku jsem svými problémy přestal "obtěžovat" zhruba v 15, protože prostě nedokázala poznat skutečný problém od drobnosti a hlavně asi pro její sklon řešit potíže i za mne bez ohledu na můj názor. Získal jsem tím, myslím, silný pocit zodpovědnosti za své činy. Netvrdím, že se chovám vždy podle většinové morálky správně, ale beru hodně ohled na lidi kolem sebe.
Ale proč to celé píši - nejstarší syn se pubertě blíží a doufám, že jí projde velmi podobně, zatím na to vše ukazuje. Naproti tomu mladší syn bude tak tvrdý oříšek, jak jen asi může být dítko s jemnou mozkovou disfunkcí. Přesto si myslím, že to zváldnem a můj plán je jednoduchý - mít jejich důvěru a být jim nablízku, kdykoliv to budou potřebovat .. a neřešit jejich problémy bez vyzvání.
Čím déle píši, tím složitější to je :-) z napsaného to vypadá, jako bych dětem nevnucoval svoji vůli a přitom opak je asi pravdou. Ono vysvětlování 12-ti letému, že i prázdniny jsou vhodná doba na učení, mnoho prostoru pro demokracii nepřináší.
Prostě výchovu nadřazuji genům a hlavně za výchovu nepovažuji jen snahu vtisknout dítěti rysy podle mých přání, ale hlavně rozvoj jejich vlastní osobnosti.