Přidat názor k článku Spojené nádoby

Je moc těžké něco takhle posuzovat. Navštěvovala jsem LDN několikrát týdně po dobu 3 měsíců, tedy navštěvovala jsem tam spíš mou babičku. Přišla zmatená, ale chodídí. Hned po přijetí dostala silné utlumující léky (opravdu velmi silné, 3 dny jsme ji nikdo nebyli schopní vzbudit), chodit přestala. Po týdnu se jí léky snížily, ale rozchodit se ji už moc nepodařilo. Přesto jsme se o to s mamkou (babiččinou dcerou) vždy snažily. Vzít ji na chodbu, dojít ke druhému pokoji, nakonec přešla s dopomocí chodbu celou. Dokud jedla sama, šlo to. Postupně ale ani tohle nezvládala. Moje mamka ji tam asi 2 týdny chodila denně v době oběda nakrmit, pak už to časově opravdu nešlo a protože ji nenakrmil nikdo jiný (sestřičky na to neměly čas, krmení trvalo docela dlouho), babička dostala sondu. Jak snadné, oběd ve 2 stříkačkách, doba krmení cca 1 minutu. Nekritizuji, píšu fakta. Klidně taky napíšu, že díky protekci jsme babičku dostali do LDN, která je asi 20 minut od našeho bydliště, měli jsme tedy možnost za ní denně někdo chodit. Kdyby byla dále, nebylo by to možné. V malém holém pokoji (bíle vymalováno, otlučené bílé postele, na zdech ani obrázky) byly po 4. Každá umírající babička měla spoustu svých problémů a vrtochů, prostor mezi postelema byl pouze na noční stolek. Žádné soukromí, návštěvy si ani neměly kam sednout. Zprvu si sestřičky nemohly zvyknout, že s sebou vodím svého ročního syna, za prvé jsem ho opravdu neměla kam dát, za druhé na něj jediného babička vždy výborně reagovala. Potom si reakcí babičky sestřičky taky všimly a už jim naše návštěvy tak divné nepřipadly. Mimochodem na všechny ty staroušky to malé děťátko působilo přímo zázračně. Předpisy prý návštěvu dětí snad zakazují, že je to v zájmu zachování zdraví dětí. Nevím, pokud z osazení pokoje nebyl nikdo nemocen infekcí, neviděla jsem v tom problém. Opravdu nekritizuji sestřičky, tolik bolesti a smutku z prázdných postelí, spoustu práce, a těžké práce i fyzicky, nevím, jestli bych to unesla. Ale vážně to jinak nejde? Já se docela hrozím toho, že bych tak dopadla, myslím tím dopadnout jako pacient LDN. Míst v LDN je málo, takže pokoje jsou přeplněné, na místo se čeká někdy velmi dlouho (někdy se člověk už ani nedočká...). Personálu opravdu málo. Přemýšlela jsem, že bych se spojila s kamarádkama co mají větší děti a věnovali bychom nemocnici zarámované dětské kresby, aby byla aspoň nějaká výzdoba pokojů, Vždyť ti lidé se z postele kolikrát sami nehnou a hledí 24h denně do prázdné zdi. Myslím, že vězni ve výkonu trestu se mají mnohem lépe jak lidé v LDN.
Sestřičko z LDN, opravdu s tímto stavem nejde nic dělat? Napiš prosím pohled z té druhé strany.