(tedy o ty take, mohou-li mit fatalni nasledky - samozrejme) ale hlavně o to, umět je přiznat. At se lekari nedivi, ze si jich lidi nevazi, kdyz neumi rict prominte, udelal jsem chybu, treba i s vysvetlenim proc ji udelal. protoze riziko, ze chybu udela tu je a vzdy bude, jako vsude. a hlavne, ti spatni doktori tu budou jeste hodne dlouho, protoze obecny nazor je ten, ze nema smysl zalovat lekare, protoze mu stejne nikdo nic nedokaze, kolegove ho tzv. podrzi. jo, jasne, jeden pozitivni dopad to ma - lekari se nebudou tolik bat neco udelat, protoze nad nimi nevisi hrozba zalob, pokud by to nahodou nevyslo, tak jako to je napr. v usa. Ale problem je v tom, ze se timpadem take neboji nedelat nic. mam i dobre i spatne zkusenosti jako pacient, mam i pohled druhe strany (pracuji v poradenskem zarizeni, podobnem zdravotnickemu, pracovala jsem i v tehdy domovech duchodcu, prosla jsem coby praktikantka ruz. ustavy....). vazim si proto nesmirne kolegu, kteri se nespokoji jen s jednim pohledem na problem, ale hledaji ruz. moznsti reseni a hlavne peclive poslouchaji, co jim klient rika.
Předchozí