Ve vyškovské nemocnici se mě automaticky zeptali, jestli chci být s dcerou. Je jasné, že bych ji samotnou nenechala. Nenabídli mi ovšem normální pokoj, ale nadstandard. Nevím, jestli mají i nějaké normální pokoje pro děti s matkou.
A ještě vzpomínka mojí švagrové, která se odehrála asi před dvaceti lety v brněnské nemocnici. Jejímu synovi tehdy byly dva roky, nejenže nemohla být s ním přes noc, oni ji za ním nechtěli pustit ani ve dne. Díky drobným úplatkům ji sestra vždy nechala jen nakouknout - švagrová říkala, že to byl hrozný pohled - usoplené, ubrečené dítě, které stálo a drželo se šprušlí postýlky. Když ho po týdnu pustili domů, byl o pár kilo lehčí, protože v nemocnici skoro nejedl a úzkosti měl ještě dlouho potom.
Předchozí