Přidat názor k článku S dítětem v nemocnici

Chtěla bych autorce článku říci, že může být ráda, že tam se synem mohla být. Moje dcera se narodila v roce 1986. Rovnou z porodnice šla na dětskou internu kvůli infekci.Sama,protože jsem nekojila/nemohla jsem, ne že bych nechtěla/. Pak mne před jejím propuštěním na týden přijali, abychom si na sebe zvykly/takhle mi to doslova bylo řečeno. Měla jsem jí doma měsíc a putovala do nemocnice/na to samé oddělení/ znovu. Kvůli zažívacím potížím. Byla tam 3 měsíce, dokonce musela dostávat tak malinká kapačky, protože chvíli nepřijímala krmení/spíš nechtěla, protože jí chyběla máma/. Špatně přibývala, ani se motoricky správně nevyvíjela/nejen důsledkem dědičného neurologického onemocnění/. Já s ní nemohla být, protože jsem nekojila. Přestože tam pokoje pro maminky byly. A nikdy nebyly plně obsazené. Samozřejmě že přijatá jsem byla opět týden před propuštěním, opět s týmž důvodem jako minule. Po propuštění domů dcera najednou začala normálně přibývat/nejen kvůli dietě, kterou měla/ a vůčihledně se zlepšovala. Na dětském středisku mi pak lékařka řekla, že je to tím, že je už u mámy, že jsem jí prostě chyběla. A co jsem s tím zmohla. Dcera měla problémy s trávením mléka, byla odkázaná na sojové či jiné nekravské mléko, které u nás v té době neexistovalo a dováželo se z USA. V nemocnici ho měli, domů jsem ho pár krabic dostala, ale pak musela naše lékařka psát žádost na ministerstvo zdravotnictví, aby se smělo pro dceru přivézt. Takže jsem byla odkázana na milost a nemilost jednoho úředníka.