Přidat názor k článku S dítětem v nemocnici

Eval, ve zkratce to tu napsala i madlenka v diskuzi vyse.
A neni to blud. Vcera jsme si o tom povidali s pritelem. Byli jsme jako mali hospitalizovani v nemocnici 2-3 tydny ve veku ja 2 roky, on 1 rok. Na nas oba sedi, ze jsme se dostali do treti faze-to je az ta po tom vzdoru a po rezignaci. Byli jsme vyhladoveli, prazdni, nepoznavali jsme rodice, pak je poznavali ale zavrhli je na nakou dobu, protoze jsme nedokazali pochopit proc tam s nami nebyli, proc nas opustili. Pak jsme dohaneli vyvoj, pritel se musel po navratu z nemocnice opetovne ucit chodit. Ja si pamatuju jen tu chut livancu kdyz jsem se vratila domu, pry jsem jich tehdy snedla snad 7, jaky jsem mela hlad. Kolem tretiho roku jsem mela nocni desy-nikdy me nenapadla tato souvislost, ale nedivila bych se...v soucasnosti me do souvislosti zapada snad jen neduvera k lekarum a divny pocit z lekarskeho prostredi. To, ze to na nas nenechalo trvale nasledky (a to nevim, jelikoz se tim tak hluboce nezabyvam) dela to, ze nam to pak nase maminky a rodiny vynahradily a nase zle zazitky prekryly ty pekne.
Tohle je samozrejme jeste za totace, ted uz doufam ze je ve spouste nemocnic jiny pristup, ale brno v tom totaci snad zustalo
A Jito, neslovickar, chovas se jak chlap, ktery neumi cist mezi radky. Udelala bys pro sve dite to same co ostatni maminky-to nejlepsi. Projevilas nazor, ktery ma cenu jen toho druheho extremu, ktery ted neni ponekud aktualni. Tak nebud tak konzervativni