Přidat názor k článku Nové maminkovství a zamykání chleba

Děkuji za všechny reakce, i ty nesouhlasné. Pokud se někomu můj článek líbil a třeba ho i inspiroval, jsem jenom ráda, pokud ne, každý máme právo na vlastní názor a od toho tady ty diskuze jsou, abychom si názory vyměňovali, že.
Jenom bych ráda upřesnila následující: několik čtenářek se pozastavovalo nad tím, že propaguji mateřskou na plný úvazek a přitom si studuji a dítě je ve školce.
Dcera chodí od čtyř let do školky, ale jenom na dopoledne a musím říct, že tam chodí a vždycky chodila ráda (proto jsme jí tam vlastně dali, protože chtěla mezi děti), má tam plavání a výtvarný kroužek, kde se třeba učí techniky, které já ani neznám, takže jí to rozhodně obohacuje. A co se týče mého studia, (to jsem tam možná dostatečně nerozepsala): Starožitnická škola byla dálková dvouletá, z toho první rok jsem dodělala těhotná se starším dítetem, po porodu jsem rok vynechala a potom dodělala ten druhý rok. Jednalo se vždy o dvě odpoledne v měsíci, kdy dceru hlídala babička. Přípravu na závěrečné zkoušky jsem zvládala po večerech, když dcera spala, nebylo to zase tak náročné.
Na státnici jsem se připravovala rok 1x týdně doma s učitelkou. Moje mamka pokud měla čas, tak přišla a na těch 90 minut děti zabavila, pokud nemohla, tak byly normálně s námi v pokoji a hrály si (na můj vkus byly hodné a docela tiché, ale pravda, moje bezdětná učitelka, nezvyklá na dětskou společnost, z toho byla někdy docela vyjevená). Takže jsem z (zatím)šesti let pobytu na mateřské věnovala studiu dva roky, a to ještě způsobem, kdy opravdu myslím, že děti netrpěly. Vlastně jsem to uvedla spíš kvůli názoru, že žena na mateřské nezvládne intelektuálně víc než přebalit plínku,že bych kvůli tomu neměla být pokládána za ženu s plným mateřským úvazkem mě vůbec nenapadlo. I když musím přiznat, že poslední měsíc před státnicí už jenom večery nestačily, tak jsem se prostě učila i ve dne, a bylo mi vždycky děsně líto, když za mnou dcera přišla a „mami, pojď malovat“, nebo „mami, pojď hrát pexeso“ a já vždycky „broučku, počkej, musím se učit“. Věřte, nevěřte, když jsem zkoušku udělala, tak jsem měla samozřejmě děsnou radost, ale také jsem byla hrozně ráda, že už si budu moct s dětma zase hrát a nemusím je odhánět. Pro ty, kteří by se divili, proč jsem teda tu zkoušku dělala, tak proto, že už jsem jí měla udělat dávno a už jsem to nechtěla dál odkládat. Nechávat to na dobu, kdy budu třeba chodit do práce a ještě večer mít hodinu nebo chodit někam do kursu, to už bych ty děti vůbec neviděla.
Výraz 24 hodin denně doma s dětmi, který se objevil v citovaném úvodníku, jsem chápala trochu obrazně a ne tak doslova. 24 hodin denně s dětmi 365 dní v roce není snad ani technicky možné. To nikdo nikomu nenařizuje! Jasně, že třeba u kojence to tak nějaký čas je, ale u dítěte školkového věku by mě to nenapadlo. V úvodníku se mluvilo o ženách, které opustily dobře placenou práci a staly se matkami v domácnosti. Byly to třeba manažerky, právničky, apod. které jsou opravdu v práci od nevidím do nevidím. Teď jsou matky v domácnosti, ale nevěřím, že by si ani neskočily k holiči, nebo že by jejich děti nechodily do nějakých kroužků. Takhle to rozhodně myšleno nebylo.