Přidat názor k článku Jak ke mně přišla deprese na návštěvu a trochu se zdržela

Myslím, že snad neexistuje nikdo, kdo by nikdo v životě žádnou depku neměl. Měla jsem ji samozřejmě i já, a víckrát. Příčiny byly rozličné. Moc se mi osvědčilo si je zformulovat - buď jen tak v hlavě, nebo i na papír. A pak se podle toho pokusit s tím něco dělat.

Už tady ten názor zazněl, přidávám se taky k němu, protože i mně se osvědčil. Výborný je nějaký koníček: keramika, paličkování, háčkování, šití, ale i třeba hudba, např. zpívání ve sboru, skupině, nebo něco literárního: zkusit si napsat básničku, povídku... Myslím,že možností je nepřeberně. Jen to chce trochu tvořivého ducha. Musím říct, že když se to pak daří, je to naprosto skvělý pocit, nesrovnatený s čímkoliv. Při čtyřech dětech, které jsem se snažila v ničem nešidit, bylo dost obtížné najít si na to čas, ale podařilo se.

A pak je tu ještě něco: totiž pomoc druhým. Znám mladou mamku, která při třech maličkých dětech zvládla fyzicky i psychicky pomoct mamince, která byla o patnáct let starší a které umíral na rakovinu (a nakonec skutečně umřel) její 44letý manžel. Sama jsem takhle taky pomohla jedné starší paní. To se zdají být pocity, které na člověka přicházejí, fakt malicherné. Nemusí to samozřejmě být takhle exponované, ale i obyčejné popovídání se starší sousedkou, která žije sama, může človíčka z depresí aspoň trošku dostat. Hlavně je velkou iluzí si myslet, že jsem ten jediný nešťatník na světě. Každý máme svoje smutky a zklamání, a když si začneme všímat potřeb druhých, třeba na ně nakonec nebudeme sami...

Přeju hodně síly a nápadů!