Jak ke mně přišla deprese na návštěvu a trochu se zdržela

Jednu chvíli jsem veselá a hravá jak štěně a za pár minut už sedím u stolu, svírám v rukou hrnek se stydnoucí kávou a tiše se modlím, aby už byl večer. Abych mohla jít spát, aspoň na chvíli uniknout do vláčného a bezesného bezvědomí před všemi těmi drobnými starostmi, jejichž ostré zoubky se mi zakusují do kůže.

Najednou si připadám křehká jak kdyby má duše byla stvořená z vyfoukaného tenkého skla. Stačí neopatrně šťouchnout, trochu víc přitlačit a já se rozsypu na tisíc malých kousků, rozletím se v podzimním větru do všech stran.

Obvyklé rady jako dát si teplou koupel, studenou sprchu, pomalou procházku či rychlý sex tentokrát nezabírají. Jak mám jít mezi lidi, udělat si radost nákupem nových gumáků na zahradu, když veškerou svou energii spotřebuji už na to, abych vůbec vstala z postele?

Dva malí lidé a pět čtyřnožců, kteří jsou závislí na mé péči, na mě zkoumavě hledí a čekají, kdy se ujmu svých povinností. Nakrmit, zabavit, pomazlit. Snažím se dýchat. Pod hrudní kostí mě píchá a pálí, je to jako mít do prsou zabodnutý střep. Pohnout svalem, odolat touze padnout na postel a zůstat tam, dokud neuhniji, je těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. Mám chuť zařvat: "Maminka si bere volno!"

Křičet si ovšem můžu, co chci. Na skutečnosti to nic nemění. Vstávám, narvu si do čelisti křečovitý úsměv, cením zuby jako vzteklá hyena a s nadšením robota vykonávám ty důvěrně známé činnosti. Nakrmit, zabavit, pomazlit. Připadám si jak v časové smyčce. Dny se od sebe liší jen různým datem v kalendáři. Jinak jsou až děsivě stejné. Vytírám podlahu, vařím oběd, odpovídám batoleti na otázky, kojím miminko, házím do pračky další várku špinavých plen. Zmocní se mě neodbytný pocit deja-vu. Stejné pohyby, stejné úkony, stejný pocit vyčerpání. Den co den, týden za týdnem.

Tohle jsou ty životní paradoxy. Dokud má člověk sílu držet a jít, tak drží a jde. Možná vzadu v mozku vidí zuřivě blikat červenou kontrolku, cítí, že se mu věci rozpadají pod rukama, ale než aby si přiznal, že nenosí plášť Supermana, vybičuje se ještě k většímu výkonu. Být ženou, co všechno zvládá, se dnes žádá. Tak se držíte a zatínáte zuby, šlachy na krku se napínají jak struny, oči se valí ze strhaného obličeje jak dva tenisáky. A najednou. PLESK! Plácne vás to přes obličej jak mokrý hadr. Jak špinavý mokrý hadr, páchnoucí po vlhké psí srsti. Tohle je váš život! Plíny, co v říjnovém mrholení odmítají schnout, kropenatá cestička plísně za toaletní mísou, popraskaná omítka pod oknem, účtenky kupící se na poličce, hromada odkládaných rozhodnutí, jež už nejde nadále ignorovat, a hlavně únava. Těžká, táhnoucí se a lepivá únava, co se vás drží jak žvýkačka nalepená na botě.

Otázkou už není "kdo jsem a kam kráčím?". Otazníky v hlavě se smrsknou na jeden jediný: "jak z tohohle ven?" Připadám si jak zvíře uvězněné v kleci. Snažím se prokousat skrz mříže ven, snažím se vzpomenout, jak se volá o pomoc. Pak už se nesnažím o nic. Jen sedím s chladnoucí kávou a mezi rozházenými hračkami na podlaze, neumytým nádobím, nedojedenými granulemi z kočičích misek a mlékem, rozlitým na stole, si připadám jak ostrov šílenství uprostřed rozběsněného moře.

Můj oblíbený buddhistický učitel vyprávěl o metodě, jak překonat depresi. Je to vlastně modifikace na oblíbené rčení "pustit zloděje do prázdného domu". S depresí nebojujete, nebráníte se. Pustíte ji domů, nabídnete čaj a buchtu a deprese znejistí. Náhle se nemá čeho chytit, nemá z čeho sát energii. Zbavená svých jistot, vykolejená z rovnováhy, odejde sama.

Asi jsem to ve své horlivosti přehnala s pohostinností. Cpát depresi dorty a napájet ji kvalitním koňakem byla chyba. Nějak se mi tu zabydlela. Hladovým pohledem sleduje moje pohyby, číhá, co dalšího jí předhodím k snědku. Cítím její horký lačný dech na temeni hlavy, slyším její šmátravé kroky za zády. Kdykoliv se kradmo otočím přes rameno, vidím ji, jak spokojeně přede v křesle, plném vylínalých chomáčů plstnatých chlupů.

Začínám si na svou zvláštní spolubydlící zvykat. Možná se zdrží až do jara. Asi jí přidělím vlastní pokoj a občas ji vyvedu ven za zábavou. Najdu jí koníčky a vlastní přátele. Třeba mou péči ocení. A jednou mi na oplátku ukáže svou vlídnou tvář.