Rakovina duše

Nečekejte žádné odborné pojednání, přesné názvy diagnóz nebo optimistickou náplň. Berte to jako jeden z mnoha životů, jako událost, která může potkat kohokoliv z nás. I ty, kteří patří ke skupině lidí "tohle bych nikdy nedopustil, tohle by se mi nikdy nemohlo stát, kdo chce, toho to nepotká". Ale je to hlavně pro lidi, které to potkalo a zároveň pro ty, kteří to odsuzují. Řeč je o pocitu, že zbývá jen sebevražda jako jediné schůdné řešení.

Přesně tohle jsem si myslela také. Bývala jsem holka jak vítr, hned tak něco mě nerozhodilo, život jsem brala jako výzvu a statečně jsem se s ním prala. Ale už v té době to chodilo okolo mě. Není důležité pro širokou veřejnost, co přesně se odehrálo, když mi bylo 14-16 let. Bylo to hrozné, místo pomoci od matky jsem se dočkala jen dalšího zla a tak jsem se s tím životem začala prát ještě s větší vervou, ale sama. Avšak ta zakódovaná hrůza a obranné mechanismy zůstaly schované hluboko v duši, zdálo se, že navždy zapomenuté, jenže ony se potvory živily všemi drobnými zly a ještě mě nenápadně nutily k věcem, které jsem prostě udělala, i když jsem věděla, že nejsou správné. Posledních šest let jsem v péči psychologa, z toho poslední rok dost intenzivně. Poslední prodělaný nervový otřes byl tak silný, že se z něj nikdy nedostanu a plány na sebevraždu nastartoval s plnou parádou.

Jsem člověk, který chce spáchat sebevraždu. Vím, že to okolí nechápe, nesouhlasí s tím, mnozí o tom odmítají jen promluvit. Já to říkám otevřeně. Není to ten pocit, který zažívá spousta lidí ve stresu, kdy si řeknou ještě jeden takový den a já to nepřežiju. Tohle je pocit, který Vás uklidňuje. Večer si lehnu, zoufale hledám nějaké plus dne, a místo toho nabíhají mínusy. Děs z dalšího dne bez jistoty, hrůza z budoucnosti s vizí, že vás čeká osobní bankrot finanční, duševní, vztahový, že už prostě nebudete mít sílu se ráno obléknout a jít do práce, dát dítěti snídani a vyrazit zase do každodenního boje se životem, protože už prostě nemáte důvod bojovat. Nemáte radost, kterou byste předala. Trvá to pár hodin, hrudník mám sevřený úzkostí, hlava mě bolí z přemýšlení, zbytek těla stávkuje proti všemu. A pak se najednou uklidním, protože vím, že tu vlastně být nemusím. Že ta šance to skončit je strašně blizoučko. Přesně si zopakuji plán, jak to udělat, ujistím se, že to opravdu bude fungovat…..a pak konečně k smrti unavená usnu.

Takhle vypadají noci člověka, který na TO myslí a plánuje den, kdy to udělá. Je velmi těžké s tím žít, a je ještě těžší se rozhodnout neskrývat to před blízkými. Říct to otevřeně. Není to jako když řeknete Jsem nesmělý, ale léčím se. Chci se zabít, ale léčím se…… Ani ta druhá půlka věty vám nedá záruku, že vás ti nejbližší pochopí, vezmou kolem ramen a řeknou, že vám pomůžou. A možná oni by si měli všechno tohle přečíst. To odsouzení je na tom nejhorší.

To, že se jeden chce zabít neznamená, že se nesnaží s tím bojovat. Noci, kdy vím, že to můžu kdykoliv ukončit, nepočítám. Počítám rána, kdy se probudím, a řeknu si, že aspoň dnešek nějak ukočíruju a večer si za něj udělám čárku. Počítám dny, kdy si představím oči pětileté dcerky a uvědomím si, že ty oči by se ubrečely z toho, že už neuvidí ani tu smutnou maminku. A udělám si velkou a tlustou čárku za to, že mě mohly vidět další den. Kdybych ty oči neměla, tak jsem tisíckrát umrznutá v závěji. Snažím se domyslet si důsledky v práci.

Je to v podstatě stejné jako rakovina. Je to nemoc, která si vás najde a neptá se, jestli u vás může zůstat, a postupuje nenápadně. Je jen rozdíl v tom, jak a proč si vás najde. Začátek mají obě stejný, jsou nenápadné, tušíte, že něco není v pořádku. Nejhorší je vstát a jít k lékaři. Je to strach se přiznat, strach dozvědět se pravdu a říct to nahlas. Stručně a jasně. A ani pak nemáte vyhráno, nejste ani na začátku. Nevíte, jestli budete chtít přijít na další návštěvu a začít něco dělat.

Nikdy nevíte, jestli nad ní vyhrajete. Máte šanci buď a nebo. Berete léky, máte terapii, je vám špatně před ní, po ní, když vystrčí růžky, můžete unikat jak chcete, ale nezbývá vám nic jiného, než čekat, až vás to přejde. Jsou stádia, kdy si říkáte ať už to skončí, jakkoliv, ale skončí. Snažím se s tím bojovat, snažím se léčit. Kdybych nechtěla přežít, tak s tím nic nedělám. Ale v okamžiku, kdy ta mrcha zaútočí, připadám si stejně bezbranná, jako štěně před hladovým lvem - únik vyloučen, myšlenky na přežití neexistují.

Mezi rakovinou a psychickým onemocněním je bohužel jeden rozdíl. Někomu s rakovinou automaticky říkáte, že bude líp, že se z toho dostane, že medicína to už v dnešní době hodně zvládá. Když někomu řeknu, že uvažuji nad sebevraždou, ale léčím se….kdo tohle pochopí?