Znám to, i když trošku jinak

Mívala jsem podobné období. Bývalý manžel mi sebral děti u rozvodu, udělal ze mne tu nejhnusnější manželku a matku. Když jsem se rozešla i s pozdějším přítelem, se kterým mám dceru, začal vytahovat to, že mi udělá to samé, že mi malou sebere. Byla jsem na dně a stála a čekala dvě hodiny na vlak, který nejel.
Nakonec jsem se z toho nějak prostě dostala, ale ... nad totálním zblázněním se ze strachu, že přijdu i o malou, jsem večer usínala s myšlenkami na dokonalou vraždu.

Jsem silná žena, říkala jsem si, nejsem troska a nepoddám se tomu, není moje vina, že mi je tak, jak mi je. On je vinen a bývalý manžel s ním.

Zvládla jsem to, i když i sebevražda byla občas společníkem mých nocí, kdy jsem nemohla spát.

Vše se uklidnilo, zvládla jsem ten roční boj a když jsem si myslela, že mám vyhráno, umřel mi pod rukama muž, o kterém jsem si myslela, že mne miluje a přitom o něm věděla tak moc málo.

Až jeho smrt mi otevřela oči a uzavřela srdce.

A psychoterapeutka, která mi řekla jednu větu.

Jste silná a proto vás lidé nemají rádi. Jste jejich zrcadlo, které jim ukazuje, jak slabí jsou, když se dokáží trápit věcmi, které jsou malicherné.

Sice jsem teď v pohodě, ale věřím už jen a jen sama sobě. Sebevražda je pasé, není jen a jen má vina, že se mi v životě občas nedaří a proč trestat sebe a děti.

Trestám okolí tím, že je deptám svojí výdrží, že mi pořád stojí za to, dokazovat jim, jak moc jsou hnusní a podlí, když si myslí, že mě jejich podrazy a zloba dokáží srazit na kolena.

Jediného se opravdu děsím. Vím, že kdyby se cokoliv hrozného stalo některému z mých dětí a zvlášť malé, neustojím to. Mám tři ... tři pokusy nevzdat to.

I to je plán. Vím, mám v hlavě, co udělám, když se stane ... to, nebo to a nebo to. Je to neskutečně únavné a vysilující, ale nikdo nic nepozná.

Na povrchu jsem hluboce nad všemi podlostmi, zlobou a nějakou depkou.

Lidé mne znají jako pohodovou, ale co se děje se mnou za dveřmi bytu, když jsem sama, nikdo neví. Tedy, krom přítelkyně, která je na tom podobně. Mám komu říct, co se mi honí v hlavě.

Píši knihu, nevím, jestli kdy uvidí světlo světa, ale mně se ohromně ulevuje, když ze sebe můžu dostat celých svých podělaných dvacet let života, které svatba v 19 letech začala.

Tobě radím, vydrž ... jedině děti nás tu drží.

Nesmíš to vzdát!!!