Milá Adajdo,

krásně a přesně jsi popsala co cítíš, a to taky uzdravuje. Tvoje nemoc je zlá a je mi to moc líto, ale nikdo z nás si nemoc nevybere. A ještě víc mi je líto, že tě tvé okolí nechápe, ale když nad tím tak přemýšlím, tak si myslím, že si to spíš ze strachu o tebe nechtějí připustit. Je to jejich obranný mechanismus. Bagatelizují tvůj problém a myslí si, že ti tím pomáhají. Opravdu jim nechej přečíst to, co jsi tu napsala. Nevysvětluj, neobhajuj se, jen je to nechej přečíst.
A bojuj s nemocí kvůli dceři. Manžel má bratrance, jehož maminka spáchala sebevraždu, když mu byl rok. A nese si to s sebou životem jako cejch a dodnes je tím poznamenaný, i když už mu přešla čtyřicítka. Nepamatuje si máminu lásku, otec ho dal na výchovu k babičce, bohužel značně přísné, a ve čtrnácti na vojenské gymnázium, aby z něho vyrostl tvrdý chlap. Měl těžké dětství i proto, že všichni "věděli" a přitom nikdo o tom nechtěl, nemohl mluvit. Dodnes je to největší rodinné tabu. Z bratrance vyrostl správný chlap, ale někdy z něho jde cítit ten smutek.
Adajdo, drž se a ať se tvoje duše zahojí a vrátí se ti zpátky radost ze života. Ty za nic nemůžeš, není to tvoje vina, že tě tohle potkalo.