Nemůže pomoci víra v cokoliv?

Mívám občas depresivní nálady a stavy (někdy to trvá třeba i týden), poslední roky je to ale lepší (ani nevím, kdy se mi to stalo naposled). Řekla bych, že mi pomáhá život s malými dětmi - nemám čas lámat si hlavu s věcmi, které nastanou později než zítra, ani těmi, které se staly dříve než včera. Prošla jsem ale obdobími nadšení pro něco - zdravá vyživa, kytara, sport, tanec, homeopatie. Pomáhá mi číst knížky týkající se lidské psychiky (třeba od paní Jordánové, která praktikuje kineziologii; momentálně pak Koncept kontinua, který je sice chápán jako kniha o výchově dětí, aleje v něm mimo jiné vysvětlena hlavní příčina depresí - odklon od přirozeného způsobu života). Je mi jasné, že deprese jako nemoc je mnohem silnější než moje stavy (zabít jsem se nikdy nechtěla, jen jsem třeba několik dní za sebou částečně probrečela, měla pocit kamene na srdci a byl pro mě problém normálně fungovat v práci), ale přesto bych autorce poradila najít si něco, co jí aspoň malinko působí radost, a to rozvíjet. A pracovat na sobě, věřím, že i v dospělosti se může člověk změnit (tedy i své prožívání), pokud sám chce. A dávat si malé cíle a radovat se z jejich dosažení. Rozhodně bych nespoléhala jen na léky, myslím, že člověk by se měl v podstatě pokusit se sám přeprogramovat. Moje maminka se na deprese léčí (od té doby, co ji opustil manžel), takže vím trochu, o čem mluvím. Sice bere léky, ale k životu přistupuje stále velmi negativně - žije v nenávisti k bývalému manželovi, mému otci, dští síru na něj i na jeho matku (mou babičku) a obecně skoro na všem vidí spíš to negativní (co se může stát apod.). Jedbnou mi sama řekla, že kdyby si připustila, že chyba je v ní (v jejím chybném prožívání), tak by to v ní vyvolalo ještě větší pocit viny a ještě větší deprese Před 3 lety absolvovala měsíční terapii, která jí docela pozvedla, ale bohužel od té doby to s ní jde zas mírně z kopce...