Nedokážu to, protože se stydím

Jako taková je dlouhodobě překážkou naplňování interpersonálních či pracovních cílů. Komplexnímu přístupu ke stydlivosti se v tomto článku věnují Lynne Hendersonová a Philip Zimbardo.

Stydlivost na sebe může brát podobu mírné společenské neobratnosti, může však být i zcela umrtvující sociální fobií. Stydlivost může být chronická i zděděná, může se stát součástí osobnostní struktury a jádrem sebepojetí. Situační stydlivost obnáší prožívání symptomů stydlivosti v určitých společenských situacích, i když není součástí vlastního sebepojetí. Stydlivé reakce se mohou projevovat na kognitivní, citové, fyziologické úrovni i na úrovni chování a může je vyvolávat celá řada podnětů. Nejčastějšími spouštěči jsou autority, sexuální interakce v páru, intimita, cizí lidé, nutnost převzít osobní iniciativu ve skupině a takové navazování společenských kontaktů v nestrukturovaném prostředí, které vyžaduje spontánní chování. Obrazně bychom mohli stydlivost popsat jako ustupování ze života, které oslabuje spojení s lidmi.

Výzkum rozlišuje stydlivost od introverze, i když jde obvykle o blízké jevy. Introverti jednoduše dávají přednost samotě před společenskými aktivitami, ale nemívají strach ze společenských kontaktů jako stydliví lidé, zatímco extraverti dávají přednost společenským aktivitám před samotou. I když jsou stydliví lidé převážně introverti, v mnoha situacích se můžeme setkat i se stydlivými extraverty. V soukromí jsou stydliví a na veřejnosti otevření. Osvojili si nezbytné komunikační dovednosti a jsou schopni je uplatňovat ve vysoce strukturovaných, předem daných situacích, kde každý zastává předepsanou roli a kde zůstává jen malý prostor pro spontaneitu. Úzkost zakořeněná hluboko uvnitř, strach, že je ostatní budou považovat za nepřijatelné, pokud objeví jejich „skutečné já“, však vyplyne na povrch v intimních kontaktech či jiných situacích, kdy je třeba kontrolu sdílet nebo kde je kontrola nepodstatná nebo kdykoli je situace z hlediska společenských nároků a očekávání nejednoznačná.

Důsledky stydlivosti jsou velmi znepokojivé. Lidé, pro které je stydlivost celoživotním problémem, nevyhledávají společenské situace, mívají méně partnerů, méně se vyjadřují verbálně i neverbálně, a projevují menší zájem o druhé lidi, nežli lidé, kteří nejsou stydliví. Stydliví lidé, zejména pokud jednají se sebevědomým člověkem, se úzkostně zaměřují sami na sebe, místo aby plně vnímali druhého nebo se věnovali dané konverzaci. Stydliví jedinci často pociťují vnitřní nejistotu a častěji se ve společenských situacích potýkají s negativními myšlenkami o sobě samých a druhých lidech, vnímají sami sebe jako utlumené, neobratné, nepřátelské či neschopné, zejména ve vztahu k osobám, které je sexuálně přitahují. Rovněž sami sebe považují za méně fyzicky atraktivní, i když výzkum naznačuje, že stydlivost nekoreluje s hodnocením přitažlivosti ze strany pozorovatele. Deset až dvacet procent stydlivých jedinců také postrádá základní komunikační dovednosti. Neví například, co mají říci nebo udělat (obsah), jak to udělat (styl) a kdy je nejpříhodnější reagovat (načasování). Objektivní hodnocení prokázala, že někteří stydliví lidé hovoří méně, přinášejí do konverzace méně témat, častěji odvracejí pohled, nervózně se dotýkají sami sebe a jejich mimika je podstatně chudší.

I když bývají stydliví jedinci vnímáni jako méně přátelští a méně asertivní než ostatní, nejsou většinou vnímáni tak negativně, jak se obávají. Stydliví lidé si pamatují negativní zpětnou vazbu výrazněji, nežli lidé, kteří v kontaktu s ostatními pociťují menší míru úzkosti, a pamatují si negativní popis sebe sama lépe, nežli pozitivní popis. Přeceňují pravděpodobnost nepříjemného společenského kontaktu a jsou výjimečně citliví k případným negativním reakcím ostatních, o svém strachu neustále přemýšlejí a dělají si s ním starosti. Ve skutečnosti se ukázalo, že kognitivní odstup zasahuje do společenských interakcí víc než sama úzkost, zejména v sexuálních kontaktech, a vede ke snížené úrovni aktivace, přičemž sociální fobici vypovídají o sexuálních dysfunkcích v podobě problémů s erekcí či orgasmické inhibice častěji, nežli kontrolní skupiny. Stydliví jedinci svou schopnost uspět ve společenských situacích podceňují a bývají obecně pesimističtí ke společenským situacím, neočekávají příznivou reakci ani tehdy, když věří, že jsou schopni podat přiměřený a působivý výkon. Stydlivost je tak strategie, která jedince omezuje – je důvodem či omluvou očekávaného společenského neúspěchu, který se časem stává berličkou typu „nedokážu to, protože se stydím.“

Výzkum dětí, který uskutečnil Jerome Kagan, Nancy Snidmanová a jejich kolegové na Harvardově univerzitě, ukázal, že fyziologické rozdíly mezi společenskými a stydlivými dětmi se projevují již ve dvou měsících. Přibližně 15 až 20 % novorozenců má v nových situacích tichý, ostražitý a utlumený projev. Podněty, jako jsou pohybující se předměty a zvukový záznam lidského hlasu, vedou ke snadnému vzrušení sympatického nervového systému, který se projevuje zvýšeným srdečním tepem, trhavými a živými pohyby paží a nohou, častým pláčem a naléhavými projevy stresu. Vysoký srdeční tep u novorozenců, kteří byli později označeni za nesmělé, či stydlivé, byl zaznamenán již v děloze. Ve čtyřech letech se jako odpověď na emočně vzrušivý podnět objevuje další znak vzrušení sympatického nervového systému – nižší teplota v pravém prsteníčku, nežli v levém. Také výraznější mozková aktivita v pravém čelním laloku byla pozorována u nesmělých dětí oproti normálně reaktivním dětem, které vykazují více levohemisférové aktivity. Další výzkum ukázal, že pravá hemisféra se podílí na úzkosti.

Na druhém konci kontinua je dalších 15 až 20 % novorozenců, kteří jsou společenští a spontánní nezávisle na novosti situace. Mezi tyto dva extrémy nesmělosti a smělosti spadají ostatní novorozenci. Longitudinální studie, které probíhaly až do osmého roku, naznačily, že 75 % stydlivých dětí a stejné procento společenských dětí si nejspíš uchová svůj styl chování. Navíc, mnoho adolescentů, kteří byli označeni jako stydliví ve věku 14 let, bylo v batolecím věku označeno za „utlumené“. Důkazy, že tyto biologické komponenty stydlivosti jsou projevy dědičnosti, najdeme u rodičů a prarodičů utlumených dětí, kteří vypovídají o stydlivosti v dětství častěji, než příbuzní neutlumených dětí. Navíc, utlumené děti se častěji rodí v září a říjnu, tedy v době, kdy tělo produkuje více melatoninu, nervově aktivního hormonu, který může být přenesen na plod. K dalším biologickým korelátům patří modré oči, světlé vlasy a bledá pleť, alergie, zejména senná rýma, která se častěji objevuje v rodinách utlumených dětí a u studentů s nejvyšší mírou introverze a nejvíce ovládaných strachem.

Během sledování stydlivosti až do dospělosti při použití archivních dat se ukázalo, že dospělí muži postrádají duševní rovnováhu, bývají duchem nepřítomní, jsou-li frustrovaní, straní se ostatních, nevítají nároky, které jsou na ně kladeny, a zdráhají se jednat, zatímco dospělé ženy ve středním věku nevykazují žádné zvláštní problémy, častěji žijí podle konvenčních vzorců v manželství a utvářejí domov nežli nestydlivé ženy. Diskuse o těchto výsledcích proběhla i s přihlédnutím ke společenskému uplatnění, kdy stydlivé ženy byly vnímány jako dispozičně lépe vybavené pro tradiční role nežli stydliví muži.

Výzkum ve Spojených státech obvykle ukazuje, že stydlivost je nejvíce zastoupena mezi Američany asijského původu a nejméně mezi Američany židovského původu. Celková skladba výsledků naznačuje všeobecný výskyt stydlivosti, velké procento zástupců všech kultur sledovaných ve výzkumu vypovídá o tom, že byli někdy stydliví – od nejnižších

31 % u Izraelců, až k 57 % u Japonců a 55 % u Tchaj-wanců. V Mexiku, Německu, Indii a Newfoundlandu se stydlivost blíží 40 %, stejně jako je tomu ve Spojených státech. Jedno vysvětlení kulturních rozdílů mezi Japonci a Izraelci můžeme hledat v tom, jak každá kultura nakládá s tím, komu přisuzuje podíl na úspěchu a komu dává vinu za selhání. V Japonsku bývá úspěch jednotlivce připisován jeho rodičům, prarodičům, učitelům, trenérům a dalším, zatímco neúspěch je zcela přičítán jedinci. Důsledkem je omezení veřejného vystupování a neochota podstupovat riziko jako jednotlivec, spoléhání se na skupinová rozhodnutí. V Izraeli je situace zcela obrácená. Neúspěch je připisován rodičům, učitelům, trenérům, přátelům, antisemitismu a dalším zdrojům, zatímco jakýkoli úspěch je přičítán aktivitě jednotlivce. Důsledkem je orientace na aktivní jednání

Domníváme se, že k tomuto rozmachu stydlivosti přispívá také narůstající společenská izolace v kulturním kontextu nezájmu o druhé a menší zájem zapojit se do společenského dění, učit se složitým dovednostem, které jsou nutné k tomu, aby se člověk společensky uplatnil. Velké množství společenských, technologických a ekonomických procesů zasahuje do každodenního života a omezuje běžný kontakt s ostatními lidmi, odehrávající se tváří v tvář v reálném čase. Tento nedostatek společenské zkušenosti vede k tomu, že mladí lidé nemají příležitost osvojit si složitý verbální a neverbální jazyk společenské interakce. Nemají-li příklady a modely, které by jim pomohly účastnit se příjemných interakcí s ostatními, a nedostává-li se jim možnosti pravidelně tento společenský kontakt cvičit, nepodaří se jim rozvinout patřičné komunikační dovednosti a v interakci s druhými budou neobratní a takové situace nebudou vyhledávat. Navíc se zdá, že kromě nedostatečně rozvinutých komunikačních dovedností se stále více objevuje omezení sdílení citů, které podporuje intimitu, a sociální sdílení, které podporuje vzájemnost.

Novou kybernetickou generaci devadesátých let můžeme vnímat jako potomky televizní generace, která podporovala pasivní, často osamocené sledování televize několik hodin denně. Videohry, počítačové hry a příběhy, surfování na internetu, e-maily a další technologické vymoženosti, to vše zastírá potřebu vyhledání přímého kontaktu s druhými lidmi za účelem zábavy, přátelství či práce. Doba určená společenskému setkání byla nahrazena nanovteřinovou účinnou výměnou informací ve vysoce strukturovaném, předepsaném formátu. Zatímco někteří stydliví lidé úspěšně využívají anonymity a strukturovanosti a možnosti kontroly e-mailových zpráv, je nebezpečí, že pro mnoho dalších může být svět on-line náhražkou světa lidského kontaktu. Počítačová interakce umožňuje uživateli zachovat si vyšší stupeň kontroly nad interakcí, než v přímé, neformální komunikaci. n

Utlumené děti se častěji rodí v září a říjnu, tedy v době, kdy tělo produkuje více melatoninu, nervově aktivního hormonu, který může být přenesen na plod. K dalším biologickým korelátům patří modré oči, světlé vlasy a bledá pleť, alergie, zejména senná rýma.