Přidat názor k článku Jak ke mně přišla deprese na návštěvu a trochu se zdržela

Vůbec nevím, jak to manželovi říct. Mám obavy, že by to nepochopil, tak jako nechápe spoustu věcí. Nemáme ideální vztah, snažila jsem se ho přemluvit i k návštěvě poradny, je zásadně proti. Já to s ním neumím. On vidí jen kluky (naše syny), já jsem tu spíš jen do počtu (někdo ty děti odrodit musel a je potřeba je zaopatřit v době, kdy on je v práci). Lidem v okolí už několik týdnů říkám, že jsem unavená, je toho na mě moc, že teď se mi nějak nedaří. Ale všichni mají svých starostí dost. Ve volných chvílích šiju hračky pro děti. Měla jsem teď před Vánocema i docela zájemce, ale vůbec jsem z toho neměla radost. Je pro mě problém ty věci zabalit a odnést na poštu. Jsem z velkého města, kde je doktorů dost. Uvědomuju si, že bych někam zajít měla, ale kam? Psycholog je asi málo, netuším kam se chodí k psychiatrovi, v životě jsem tohle neřešila. Navíc se léků dost bojím, tak ráda bych se jim vyhnula. Velmi silnou depresi jsem měla tuším tak před 10 lety, bylo to hrozné, ale časem to přešlo. Celou dobu jsem se bála, aby to nepřišlo znovu. Snažila jsem se tomu zabránit, už jsem cítila, že něco není v pořádku, uklízela jsem doma, třídila nepotřebné věci, zašla na nákupy, viděla se s kamarádkama, ale je to čím dál horší. Dnes jsem neodjela na návštěvu k manželovým rodičům, zůstala jsem doma. Dřív by tohle neexistovalo, mladšího syna kojím (už jen večer a ráno), teď je mi to jedno, jsem ráda, že jsou pryč a mám tu klid. Strašně mě rozčiluje, jak kluci křičí a věčně řvou. Ale já je mám ráda, jen mi teď neskutečně lezou na nervy, tak jako všechno.