Přidat názor k článku Jak ke mně přišla deprese na návštěvu a trochu se zdržela

Romano, my věřící (Bán Bůh mi odpustí, že se jím označuji) netrpíme, když máš vztek, my se "modlíme", aby ti bylo lépe a vzletně řečeno, abys jednou třeba Krista potkala, myšleno tím to, že budeš ochotna akceptovat společenství dobra a naděje.
Já vím, že křesťanské rituály můžou být na první pohled trochu křečovité, sama mám trochu problém klekat v lavici. Ale třeba dneska jsme byli zapět v LDN nemohoucím u příležitosti Adventu, pěkně postel od postele a nikdy bych nevěřila, jak to může pomoci MNĚ. Usuzuji, že i ti nemocní nacházely v slzách a úlevu, alespoň to dávali najevo. To je rozměr křesťanství, který nelze zbochybňovat, ať už je po smrti cokoliv.
Řeknete si, že stejné by bylo, kdyby tam vlezli racionalisté a zpívali pěkné písně o přírodě a snížku. No asi jo, jenže oni tam nepůjdou, páč společenství na přísně racionálním základě maj trochu jinou podobu, esistují-li. (Třeba by místní členky Mensy mohly něco takového taky spáchat) Většinou se ale nevěřící lidé nesdružují za účelem vlastní obrody a pomoci jinejm. Náš hospodskej spolek sice zpívá rád a do 10 piv i pěkně, ale to asi není to pravé ořechové