U nás byla krize hned po narození dcery, poněvadž byla uřvané dítě a nestíhala jsem nic od začátku. Manžel sice chodil s kočárkem, bordel doma mu nijak nevadil, že není navařeno taky ne, ale já těžce nesla konec osobní svobody a nedostatek času pro sebe (a zejména to, že manželovi ho tolik zbylo narozdíl ode mne). Takže druhé dítě zatím neplánujem, z krize se postupně hrabem, jak malá roste. Můj manžel není příliš empatický ani komunikativní, ale zase není hloupý ani zlý, takže když jsem mu zcela jasně a bez emocí řekla, že potřebuju pomoct s tím a tím, bez řečí to vykonal a bylo to. Nějaké mé pokusy o postěžování si, jak to mám těžké, jak nestíhám, že už toho mám doma dost - na to ten můj neslyší, s takovým "fňukáním" si neví rady. Naopak zcela konkrétní žádost funguje. Zkus to taky, chlapi fungujou jinak! Jo a jinak s radikálním řešením bych vyčkala, jak budou děti růst, určitě bude líp!
Předchozí