Kde je ten chlap, kterého jsem si brala?

Staršímu jsou dva roky, po jeho narození bylo všechno v pořádku. Byli jsme šťastní, synek nám dělal radost, byl hodné miminko, takže jsem doma měla naklizeno, uvařeno, upečeno a večer manžela vítala s úsměvem na tváři. Protože to byla taková idylka, brzo se mu zachtělo pořídit synkovi sourozence, aby si měl s kým hrát. V té době jsme bydleli ve městě, kousek od metra, moře, hřišť a obchodů, ale byteček byl malý, takže nás čekalo stěhování na venkov. Venkov, kde pěšky se dá dojít pouze do lesa, o obchodech si můžu nechat jen zdát a městská hromadná doprava se mu vyhýbá. Přesto mi to připadalo jako dobrý nápad, našli jsme domeček s velkou zahradou a myslela jsem, že si alespoň odpočinu od ruchu velkoměsta.

Přestěhovali jsme se tedy a další mimčo se zadařilo téměř okamžitě a já začala zvracet, zvracet tak hrozně, že jsem se občas nebyla schopná zvednout z podlahy v koupelně. A tehdy to začalo skřípat. Synkovi bylo 7 měsíců a začal lézt a demolovat vše, na co dosáhl, také mu rostly zuby, ve dne moc nespal a v noci byl vzhůru každou chvíli. Byla jsem dost vyčerpaná, takže jsem začala na manžela apelovat, že by možná nemusel chodit do práce v sobotu a mohl vzít malého občas z domu, abych si mohla trošku odpočinout. A on nechtěl, což mě, hormony a žaludečními nevolnostmi omámenou, přivedlo na myšlenku, že mu na mně nezáleží. Nakonec jsem přece jen dosáhla svého, když jsem vyčerpáním omdlela a on měl strach, že by se to mohlo stát s malým v náručí. Nevolnosti přešly, manžel byl trošku víc doma, a zase chvilku klid.

Když se narodil mladší, byli jsme zase šťastní. Asi tak dva dny. Přesněji dva a půl, než jsem přišla domů z porodnice a zjistila, že manžel, přestože sliboval, že bude týden doma, jde hned druhý den do práce. Abyste chápali, nemáme tu příbuzné, kamarádi jsou svobodní a bezdětní a tudíž mi neměl kdo pomoci. Byla jsem ošklivě potrhaná, ztratila dost krve a dva dny po porodu i dost rozcitlivělá, všechno mě hned rozbrečelo. Starší synek, přestože mu v té době bylo teprve 15 měsíců, začal žárlit a pokoušel se svými dětskými způsoby mladšího sourozence odpravit a já nemohla téměř chodit, takže běhání za aktivním batoletem s novorozenětem u prsu bylo nad moje síly.

A od té doby to jde jen a jen z kopce. Manžel přijde domů, a neustále se mu něco nezdá, stěžuje si, že je doma bordel (a má pravdu, ten starší považuje za svoji povinnost všechno kam dosáhne - a on dosáhne všude - vyházet na podlahu, aby na to dobře viděl... nejdřív jsem měla snahu to uklízet, teď se neúspěšně snažím přesvědčit ho, aby to nedělal a se sklopenýma ušima to uklízím až když jde spát), že jsou v lednici prošlé potraviny (lednici otevírám a zavírám rychlostí blesku, jinak se mi tam starší synek vloupe a na co dosáhne, to vezme, zdrhne a rozmatlá to po koberci, takže si neumím představit, že bych obden koukala na záruční lhůtu jogurtů a přebírala borůvky, jestli mezi nimi není nějaká plesnivá), že se dětem nevěnuji (přiznávám, že v neděli, kdy je doma, mám dětí tak dost, že mu je hodím na krk a čtu si nebo jsem na počítači - jenže on z toho usuzuje, že to dělám neustále... haha, s půlročním miminem na ruce a řvoucím batoletem visícím mi na noze nestíhám číst ani návod na špagetách a počítač zapínám, jen když jdu vařit večeři a zapínám na něm staršímu synkovi Krtka), že děti nevychovávám (co říct... dělám co můžu, snad se mi to jednou vrátí), že moc utrácím (děti rostou a jídlo a oblečení není zadarmo) a tak dále... Není den, abychom se nepohádali. Někdy mám dobrou náladu a to jeho rýpání přejdu, ale většinou jsem unavená, nevyspalá a utápějící se v sebelítosti, takže to přejít nedokážu a pohádáme se. Pak s ním vydržím pár dní nemluvit, vychladnu, a začne to zase nanovo. Říkám si, kde je ten chlap, kterého jsem si brala, který myl nádobí, luxoval, občas vařil a udělal co mi na očích viděl... A nevím, co mám dělat, přiznat si, že jsme si prostě přestali rozumět, odejít od něj a připravit děti o tátu (nebo sebe o děti, vím, že by je chtěl do vlastní péče a kdo ví, jak by to dopadlo) nebo mám doufat, že se to třeba nějak utřese, až budou děti trošku starší nebo až půjdu do práce a přestane mít pocit, že se doma celý den válím před televizí a dloubu se v nose...