Já rovněž jsem v tom poznala svou minulost před lety, pouze s tím rozdílem, že jsem neměla dvě děti, ale narodil se nám syn těžce tělesně postižený, s kterým jsme chodili neustále po doktorech a musel rehabilitovat. Po pár letech a dvou přechozených angínách jsem už byla tak slabá, že jsem opravdu nemohla.
Manžel chodil domů čím dál míň, až jednoho dne oznámil, že odchází a že ho nezajímám už ani já, ani náš syn. Takže nakonec zůstalo všechno na mě a roky dělám, co můžu, aby se syn zařadil do společnosti.
A kdo ho zná, ten dnes říká, že se mi to podařilo.
Předchozí