Přidat názor k článku Kde je ten chlap, kterého jsem si brala?

Androxis,

o mnohých přispěvatelkách této diskuze mám podobné mínění jako ty. Ale jsou i jiné, které mají fakt zaděláno na problém - to mluvím z vlastní zkušenosti.

Mělo to podobný scénář jako v článku:
Miminko bylo chtěné, ovšem těhotenství bylo tak problematické, že mě prakticky na celých 9 měsíců uzavřelo doma. Nedokážeš si představit jakým obrovským rozptýlením pro mě byla 14-tidenní hospitalizace ve 4. měsíci. Bohužel ani narození miminka nebylo pro mě vysvobozením. Mimčo se narodilo v létě a šestinedělí, kdy jsem byla skutečně unavená a vyčerpaná skončilo akorát se začátkem podzimu. Přišly plískanice, mimčo závislé na prsu, kojit se venku nedalo... Jsem taky z vesnice, podobně jako autorka, takže procházky měly denně stejnou trasu = 2x obejít s kočárkem celou dědinu, při pomalé chůzi to zabralo asi 1 hodinu, což bylo tak akorát. Teď si zkus představit, že 2x denně obcházíš s kočárem tu samou trasu prostou všech zajímavostí velkoměsta (tedy obchodů s měnícími se výkladními skříněmi, dopravy, lidí...) aniž bys kohokoliv potkala (ono na venkově těch dětí zas tolik není, že) a to po několik zimních měsíců!

Bylo to rok a půl trvající skutečné domácí vězení! To je ubíjející. A s plně kojeným dítětem nemáš někdy ani možnost si na hodinu týdně odskočit zacvičit do místního sokola.

A někteří chlapi jsou holt natvrdlý a těžko to chápou. Ten můj to pochopil, až když jsem se z toho psychicky zhroutila. Od té doby je pro něj zcela automatické přijít a říct mi: "Já si budu hoďku-dvě hrát s malým a ty si zatím dělej co chceš!"