Přidat názor k článku Kde je ten chlap, kterého jsem si brala?

Insul, mrzí mě to u Tebe. Také jsme měli s chlapem takové období. Trvalo třeba měsíc a pak jsme týden byli dobrý. Teď delší dobu dobrý. Tak nevím, jestli už je to tím, že jsme se dostali k roku mladšího dítěte, nebo se to zase vrátím. Snad už ne, neb usínat a budit se a mít přes den v hlavě, že žiju s někým, kdo mě nenávidí, je hrozné. A odejít a pak mít děti do střídavé péče a měsíc je nevidět a měsíc jo, na to nikdy nepřistoupím, takže volím variantu "Nechat se ponižovat a držet při tom hubu!" a přemýšlím, že si začnu spořit, až půjdu do práce, abych měla na nějakou garsonku, až bude klukům dvacet a už nebude tak těžký odejít. Ale naštěstí je teď dobře a snad to tak zůstane. Musela jsem se dostat do stadia, kdy už ve mně nevyvolával chlap vůbec žádné pocity, ani odpor, prostě mi byl úplně volnej, jen jsem mu hodila na stůl večeři a šla si vyladěně hrát s klukama do pokojíčku. Nechtěla jsem po něm VŮBEC NIC. Ale absolutně nic a on přišel sám za náma a nějak se to zpravilo. Začla jsem si žít svůj vlastní život, veselý s dětma. Jsem šťastná a chlap to vycejtil a taky to, že už to bude jenom na něm, jestli bude hnusnej nebo ne a že už starší syn vnímá a jednou když byly v televizi krávy, tak říká chlapovi: "Tati, kráva se neříká, viď?" A chlap: "No to se tak nesmí nadávat". A syn: "Tak už to neříkej mámě". Nestála jsem u toho, jen to slyšela z kuchyně. Bylo ticho. Myslela jsem, že to chlapovi nikdy nezapomenu, to všechno, co jsem si vyslechla, ale nějak se mi podařilo to hodit za hlavu, už tím, že se snažím být šťastná sama za sebe a za děti a zlepšilo se to. Ale kdo ví, na jak dlouho, že?