Přidat názor k článku Představy a realita mých porodů

Tak to jsme jiné asi dvěPo prvním porodu před devíti lety mi automaticky položili malého na břicho a pak ještě přiložili k prsu. Asi jsem fakt divná, ale nebyl to pro mě nějak moc zvlášť příjemný pocit, i přez to, že jsem se na Toma moc těšila a těhotenství jsem si užívala. Já byla tak šťastná, že už to mám za sebou... A ta placenta, i když se čekalo nějakou dobu až se odloučí, to bylo taky nepříjemný. Vím jen, že mi manžel pak ještě přinesl ukázat malýho když ho omyli a zabalili, měl slzy v očích a pak jsem normálně usnula jak špalek.A vůbec jsem nepřemýšlela snad nad tím, že tam je chudák malej sám - plně jsem důvěřovala sestřičkám, že se o něho postarají, než budu na pokoji.
A druhý porod jsem rodila císařem, takže jsem byla šťastná, že si malou sestřička nechali u sebe, protože jsem z toho byla zničená daleko víc, než z normálního porodu.Chovali se ke mně všichni moc hezky, malou mi nosili na kojení a až když jsem si řekla, mi ji nechali na pokoji. Taky jsem neměla pocit, že by chudák malá měla nějakou újmu. A myslím si, že jsou moje děti v pořádku, vztah máme spolu vřelý a psychickou ani citovou újmu to na nich to odloučení nezanechalo. Asi teď povzvednu ze židle pár maminek, ale myslím si, že se občas některé chovají drobátko přecitlivěle.