Představy a realita mých porodů

Z ostatních porodů si pamatuji jen ty největší zážitky, ale ty jsou hluboko vryté v mém mozku. Když o tom přemýšlím, tak se mi znovu vybavují i pocity, které jsem v té chvíli měla.

Moji nejstarší Aničku mi hned po narození odnesli, ačkoliv jsem byla se sestrou domluvená, že mi ji nechají a budeme se moci přivítat. A já měla strach, obrovský strach, že jí něco je. Slyšela jsem její pláč z vedlejší místnosti, kde ji vyšetřovali a po strašně dlouhé době mi ji přinesli zabalenou, ukázali mi její obličejíček vykukující z povijanu, dovolili nám si ji vyfotit a už ji odnášeli na prohřátí do inkubátoru. Ležela jsem na porodním lůžku a někdo se mě zeptal: „Jak se cítíte?“ „Jako po mladých, ale bez nich…“

Porod Magdalenky byl nádherný zážitek. V celé obrovské porodnici jsem v ten nedělní podvečer rodila jen já. Intimní atmosféra byla podtržena i tlumenými světly, chápající porodní asistentkou a lékařkou, které se držely mého porodního plánu. Když se vyklubala na svět hlavička, předklonila jsem se, přidržela si rodící se tělíčko miminka a s pomocí sestry si přitáhla Magdalenku i s pupeční šňůrou na své břicho. Živě si vybavuji ten nádherný pocit – teploučké, vlhké, kluzké a hrozně těžké miminko zvedám k sobě. Těšili jsme se s manželem z nově narozeného miminka a celou dobu jsme ji měli u sebe.

I s Alžbětkou jsem se do porodnice vypravila s napsaným porodním plánem. Navzdory tomu, že se malá narodila v létě 2006, kdy všechny porodnice v republice praskaly ve švech a navzdory tomu, že jsem na porodním sále strávila 24 hodin od odchodu plodové vody a dalších několik hodin, než se nakonec porod rozběhl, personál porodnice se snažil držet mého porodního plánu. S naším nově narozeným miminkem jsme byli celé dvě hodiny po porodu. Pak nám ji jen na chvíli odnesli.

Toníček se vykulil bez problémů ve stejné porodnici, ale dodnes nechápu, proč mi ho odnesli a rozdělili nás na celých šest hodin. Možná to bylo tím, že se narodil půl hodiny před koncem směny a tak by sestry jedné směny musely předávat „nedodělanou práci“ druhé směně. Cítila jsem se opuštěná a strašně smutná.

Vedu si rodinný „nepravidelník“ a zapisuji do něj důležité události v naší rušné domácnosti. Toto jsem si do něj zapsala:

Už jsme na porodním sále. Doktor ze sanitky mi strhává kalhoty a rád mě přenechává porodníkům. Při vyšetření mi píchnou vodu a nandají monitory na břicho. Skvělé, Rosťa přichází, ještě si dooblíká nemocniční hábit. A jde se na věc. Tlačím jako o život. Sakra, to bolí. Rosťa mi šeptá do ucha, že už ho vidí. Tak Toníku, snaž se, já se taky budu snažit. Zatlačím a už je venku hlavička a v zápětí vyklouzne krásně teploučké, vlhké, těžké miminko. Chci ho zachytit jako Magdalenku a nechat si ho na břiše, ale nenechají mě. Chci si vychutnat chvíli s mým malým, nechat ho u sebe, nechat mu dotepat pupeční šňůru, ale šmik, šmik a už ho odnášejí… (Doteď mám před sebou video, co natočil Rosťa - jak chudáček řval, svítili mu do očí, lomcovali s ním, tak je mi do pláče. Jak musel být vyděšený! ) Chci ho na břicho – téměř křičím. Tak mi ho dali. Jen tak, bez přikrývky, jenom zabalenýho v jednorázový podložce. Ježíš, ten je studený. No vidíte maminko, proto ho chceme odnést ohřát. Tak jo, dejte ho ohřát. Kdy mi ho přinesete? Jak to jen půjde. Ležím na porodním sále, Rosťa je se mnou celý ty dvě hodiny – přece tě neopustím, každou chvíli přinesou malýho, tak s tebou počkám. A už mě převážejí na pokoj. Rosťa je stále se mnou, jako anděl strážný. Kdy už mi přinesete miminko? Vždyť tam je sám, určitě pláče. Já ho chci k sobě, přiložit ho k prsu, potěšit se s ním. Ale přinesli mi ho až za šest hodin. Devět měsíců společně s miminkem a když už se konečně narodí, tak nás rozdělí na celých šest nekonečných hodin a myslí si, že si budu moct odpočinout a spát. Ani náhodou, celou dobu myslím na své miminko.

Tyto tak hluboké pocity se mi vrátí vždy, když si vzpomínám na své porody. To, že se to vždycky nepovedlo podle představ, mohu rozumem odůvodnit. Jak to ale asi přijímá miminko, které nechápe, co se s ním děje? Pro mámu a její malé je porod jedinečná a nezapomenutelná chvíle a tak by to měl chápat i personál porodnic. V čem je ale chyba? To je otázka do diskuse.