Taky se z toho musím vypsat...

Rodila jsem před dvěma lety v Motole... Dodnes jsem z toho otrávená, zklamaná i naštvaná. Když jsem se v Motole ptala, zda může být otec u porodu, považovali to za samozřejmost. Po prvním porodu v Podolí jsem věděla, že je to můj jediný a nejdůležitější požadavek. Jenže už mi neřekli, že manžel bude moci být přítomen jen v poslední, vypuzovací fázi. Takže těch mnoho hodin na hekárně jsem strávila s ostatními nešťastnicemi, které očekávaly to samé, co já. Že s nimi bude jejich partner. Muži s námi ale nehmohli být, protože to jde, jen když je dotyčná na pokoji sama. V sedmilůžkovém pokoji? Stalo se to vůbec někdy? Nevím. Každopádně jsme se všechny hned shodly, že nám nevadí, když s námi muži budou. Jenže personál to stjeně nedovolil. Tak jsem čekala na přípravnu, tam nám slíbili, že s námi muž bude už určitě. Jenže tam byly lůžka dvě a na tom druhém už se svíjela jiná žena, takže můj manžel tam opět neměl přístup. Nevím, co se stalo. První porod jsem zvládla v pohodě, dokonce lékař říkal, že je to učebnicový příklad toho, jak má porod vypadat. Prostě mi najednou ujely nervy. Do té chvíle jsem všechno zvládala a od té doby už ne. Já prostě věděla, že nezvládnu porodit!!! Že na to psychicky nemám. Byla jsem tak zoufalá, slzy mi tekly po tvářích, nešlo to zastavit. A nesouviselo to s bolestmi. Nikdy se mi nic takového nestalo. Jsem totiž povahou bojovník. Když jsem šla na porodní sál, prosila jsem všechny, ať mi vezmou na císař, že neporodím. Bohužel mi nepochopil ani muž a snažil se mi utěšovat, že vše spolu zvládneme. Nebyla jsem schopna mu vysvětlit, co cítím. Byla to hrůza. A tak začala poslední fáze porodu. Dítěte s váhou dost přes čtyři kila. Ale šlo spíš o mé rozpoložení. Já prostě rodit nemohla!!! Po dlouhé době se to podařilo, Kačka byla samá modřina. Tvář měla jednu fialovou podlitinu, protože se se mi jí nepodařilo porodit v té správné kontrakci. Hrůza to byla. Jak mě jí bylo líto. Jak nepopsatelný pocit selhání jsem měla! Ještě teď mám slzy v očích. A jediné, co jsem chtěla, co jsem bytostně vědal, že ona potřebuje, je být se mnou. V mém náručí, abych jí mohla pořád šeptat, že teď už to bude dobrý. Že jsem tu s ní a že to tady není tak hrozný, jak jí v to prvních minutách muselo připadat. Jenže. Na poporodním oddělení nebylo žádné místo. Po vytrhnutí placenty (neodloučila se) mi vrátili zpět na hekárnu. Bez dítěte. Dvě hodiny jsem seděla a koukala do zdi. Normálně se nemodlím, ale tehdy jsem se modlila. A pak jsem si řekla dost. Probudila se má povaha. Šla jsem personálu oznámit, že si jdu pro své dítě a pokud nemají místo, tak jedeme domů. Byli ve stavu šoku, ale posalali mě splatí chodeb na oddělení, kde měla být Kačka. Tam jsem zazvonila, sestra se podivně podívala, že se půjde zeptat, zda tam moje miminko mají. Když se vrátila, řekla: "My tu Vaší holčiku nemáme." Bylo to pár vteřin, kdy se zastavil můj svět. Nikomu, nikomu bych to nepřála! Pak dodala, že asi bude o patro výš. Byla. Kačku mi vydaly a já jsem s ní šest hodin seděla na chodbě. Chápu, že nebylo volné lůžko a tohle nikomu nevyčítám. Byla jsem ráda, že ji mám v náručí. Všechno ostatní mi už bylo jedno. Pak už šlo všechno normálně. Krásná duše to je, ta moje malá Kačenka. Je mi ale pořád líto, že ten začátek byl takový. Tak odpusťte, že Vás tím zatěžuji, prostě jsem to potřebovala napsat. I když vím, že spousta příběhů je daleko, daleko smutnějších.