Přidat názor k článku Představy a realita mých porodů

Naprosto souhlasím s Belatrix. Na naše zdravotnictví se dá i nadávat i chválit, ale bojovat za lepší se musí pořád.
Já jsem byla dvakrát v Podolí, oba porody císaře.
Při prvním porodu jsem si vůbec neuvědimila co se děje. Dítě mi ukázali na minutu a na dalších 6 hodin bylo pryč.
Podruhé to bylo jiné, už jsem znala prostředí a vše vnímala. A poznala jsem, že i když člověk nerodí přirozeně, může si ten okamžik zachytit v paměti. Bylo úžasné vidět když se nad plentou, která mi zakrývala výhled objevilo malé mokré tělíčko, které pak odplulo někam pryč. Tady se pak osvědčil můj úžasný manžel, který doktory přinutil, aby mi holčičku přinesli a když už si na ni nemohu sáhnout (ruce upoutané v hadičkách), museli mi ji držet u obličeje tak, aby se mě dotýkala. Tak tam sestra chudák asi 3 minuty stála a držela ji u mé tváře, než jsem ji propustila. Mámy co rodily jen císařem jistě ví o čem mluvím. Tím chci říct, že s pisatelkou souhlasím a myslím, že by každá matka (která o to stojí) měla bojovat o položení na tělo, nebo alespoň na část těla.
Můj manžel pak ještě nějakým způsobem ukecal doktory (po dobrém, s úsměvem na tváři a metodou "zaseknutá gramodeska"), aby ho i našeho tříletého syna pustili asi na 10 minut za mnou na JIPku, kam jinak nikoho nepouštějí.