Přidat názor k článku Jak jsem mohla rodit v polích

Autorka nám v podstatě předvádí mechanismus, kterým se vyrovnává se stresem a traumatem, který při porodu zažila.

Dobře vnitřně cítí a částečně to i prezentuje a ventiluje, jakým nepohodlím, jakým ohrožením, ponížením a rizikem si u svého porodu prošla.

Vzhledem ke vžitým stereotypům, které většinově panují např. "důvěřuj svému lékaři" nebo "mábožskénástroje nazáchranu", tedy např skalpel na vykonání CS, přeci nemůže obvinit standartně přijímaného agresora v bílém plášti "symaptického lékaře", nebo celou lékařsou lobby.

Proto je velmi jednoduché obvinit skupinu, která s jejím zážitkem nemá nic společného a potažmo obranným mechanismem jí pohrdat. Skupinu, která se veřejně a standartně přijímaným agresorem ovlivnit nedá, skupinu žen, rodících doma.

Nemůže si to všechno uvědomit právě z důvodu pohodlí, které projikuje do skupiny žen doma rodících. Kdyby si tento paradox uvědomila, nutkalo by ji vnitřní pnutí s tímto poznáním něco dělat, nějak jej přehodnotit.....

Přeji autorce vše dobré, menší míru manipulativnosti a manipulace.