Jak jsem mohla rodit v polích

Já, nakrmená internetem, jsem měla za to, že když začneme hned, stejně se podaří za rok nebo rok a půl, v horším případě nám pomohou lékaři. Nečekali jsme vůbec. První měsíc byl zároveň měsíc úspěchu a já v srpnu 2007 otěhotněla.

Těhotenství bylo naprosto ukázkové. Tabulkové přibírání hmotnosti miminka i mě samotné. Třetí ročník školy jsem absolvovala tak, jak se má. Denně jsem vstávala na přednášky a semináře a pravidelně chodila na kontroly, kde mi bylo opakováno: „Maminko, máte úžasné předpoklady pro rychlý a dobře se vyvíjející porod. Vždyť vy můžete rodit na poli a druhý den jít zase do práce.“ Já jsem všechno brala opravdu pohodářsky. Na téma „Těhotenské cvičení“ jsem toho neměla moc co říci, protože jako cvičení mi stačilo chodit denně třičtvrtě hodiny tam a zpět do školy, na nákup nebo po městě. Když se mě sestřenice ptala, zda se už učím dýchat, vysmála jsem se jí do obličeje a řekla, že to udýchaly miliony žen přede mnou a jistě si to nenacvičovaly půl roku předem. Takže jsem proplouvala svým těhotenstvím dál krmena internetovými radami, postřehy a komunikací se stejně těhotnými ženami.

Přišel den D. Termín 16. května. Všichni jsme byli našponovaní, kdy už to přijde a uvidíme našeho uzlíčka. 20. května jsem byla odvelena od své gynekoložky do tzv. rizikové poradny do fakultní nemocnice. Čekárna plná překulacených mamin, kterým v obličeji svítila stejná touha jako mně – Chci co nejdřív rodit!. Monitor nám opět neukázal jakoukoliv větší akci, nález stejný již od sedmého měsíce. Hlavička naléhá, čípek se zkracuje

Pan doktor se mě zeptal, zda-li chci rodit. Otázka skutečně šitá na tělo, jistě, že chci rodit. Kdo by se ve třicetistupňových vedrech chtěl nadále kolébat rozpáleným městem. Lékař se potutelně usmál a odvelel mě na kozu. Aniž by mne předem upozornil, udělal Hamiltonův hmat, až jsem měla mžitky před očima a viděla tucty hvězdiček. Poděkoval za spolupráci, vrátil mi těhotenskou průkazku a s úsměvem mne objednal na příští týden, pokud neporodím cestou. Mé nadšení neznalo mezí. Domů jsem se pěšky vracela místo normální půlhodinky hodinu a půl. Cestou jsem se musela zastavovat, opírat a prodýchávat. Ani ne kontrakce, jako spíš hrozné mdlo a zle od žaludku. Statečně jsem dokvačila domů a zasedla k internetu, abych za tepla vyplkala, co se mi to přihodilo.

Večer jsme s manželem koukali na Ordinaci v růžové zahradě. Já jsem se houpala na míči za pravidelných pětiminutových kontrakcí. „Po Ordinaci ale už pojedeme jo.“ hučel manžel, ale mně to nedalo. Nebylo to tak silné, jen lehké vydýchatelné bolesti, prostě pohoda. „No po Ordinaci mrkneme na Kriminálku, půjdu do sprchy a zkusíme to.“ Nesměla jsem nesplnit předsevzetí, že do porodnice odjedu s umytými vlasy, oholená tam, kde je to žádoucí i tam, kde to tak nutné není.

Lehce před půlnoci jsem ležela na příjmu ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Přístup lékařů i sester více než mrazivý. Asi jsem si neměla dovolit otravovat před půlnocí. Pak mě doktor z úctyhodné vzdálenosti tří metrů prohlédl a arogantní dívka, možná tak stejně stará jako já, jen prohodila: „Mám do ní šáhnout já nebo to uděláš?“ Lékař mávnul rukou a laxně prohodil, ať si to tedy zkusí. V jednu ránu jsem byla propuštěna domů. Lékařovo vysvětlení znělo: „Maminko, tohle jsou kontrakce, které jdou v pohodě zaspat. Vraťte se zpátky s devadesátikorunovým poplatkem za pohotovost. Nashle.“ Jako naivní prvorodička jsem stáhla krovky, ani nekvákla, ačkoli jsem za normálních okolností velice výřečná. Odjeli jsme domů, abychom o šest hodin později přijeli s kontrakcemi, které se už zaspat rozhodně nedaly, protože mě trápily již od dvou od rána.

Personál se naštěstí vyměnil. Příjmala mne sestra milá jako osina víte kde. Z patra házela dotazy na zdravotní stav můj i mého muže. Zpětně jsem se dozvěděla, že ten den měla na operaci syna, ale pro porodní boom ji nepustili se tam ani podívat.

Kontrakce byly silné, ale zvládala jsem to hezky. Byla jsem na sebe pyšná, jak pěkně dýchám, ačkoli jsem to nikdy necvičila. Po přípravě jsme s manželem měli jeden porodní box jen pro sebe a porodní asistentku, která se zvesela tázala, kam letos pojedeme na dovolenou, jak se bude dítko jmenovat a zda budeme v plození pokračovat. Neměla jsem sílu odpovídat, tu sílu mi vzalo to perfektní dýchání. Mezi vtípky mi byla píchnuta plodová voda a pak to začalo.

Najednou se vyrojila spousta lidí okolo. Všichni se koukli na monitor, šáhli na břicho, povrtali se uvnitř a odcházeli. Trousila se jich spousta, měla jsem chuť pozvat i paní z kantýny nebo uklízečku. Pak přišel velice sympatický vousatý lékař a sdělil mi: „Maminko, je ta nejideálnější doba udělat císařský řez, co vy na to, jdeme na to?“ Odpovědět jsem téměř nestačila, začala jsem mít příliš těžkou hlavu i víčka, klepaly se mi nohy a celkově jsem se cítila jako kus betonu. To už mi dávali masku a snažili se mou klepající rukou vytvořit klikyhák na papír se souhlasem k císařskému řezu. Jelo se na sál. Miminku se horšily ozvy, mluvilo se o hrozící hypoxii. Na operačním sále bylo poslední, co jsem slyšela: „Jak to, že tady není pediatr, kde je pediatr?“ Usínala jsem s tím, že porod nepřežiji já ani dítě. Přežila jsem. Přežil i můj chlapeček. Před probráním z narkózy jsem slyšela spoustu věcí, například neomalený personál řešící velikost mých prsou, ale bylo mi to fuk.

Porodila jsem o půl třetí odpoledne zdravého tříkilového chlapce. Poprvé jsem měla možnost ho spatřit až v jedenáct večer, kdy mi ho poprvé přivezli na JIP na kojení.

Závěrem bych jen chtěla říci, že každý porod s jakkoli dobře probíhajícím těhotenstvím může během mžiku dopadnout úplně jinak. Nemohu říci, že bych obdivovala ženy, které rodí doma bez pomoci lékařů, já jimi opovrhuji pro jejich nesoudnost a dobrovolné riskování jejich života i života dítěte. Já jsem podle lékařů mohla od minuty rodit doma. Jsem ráda, že jsem stála nohama na zemi a místo svého pohodlí jsem zvolila svůj a synův život.