Také jsem se v 26 týdnu těhu musela "zneschopnit", ať jsem chtěla nebo ne. Pravda je, že jsem chtěla v zaměstnání zůstat co nejdéle, práce mě bavila i přes velmi nepříjemnou šéfovou. Bohužel a zejména díky ní se stalo tak jak se stalo a já jednoho dne po večerní návštěvě gyn. ambulance s jistými obtížemi (kde jsem mchm dostala vynadáno od doktorky, proč jsem nepřišla dřív...)třímala v ruce papír s modrým proužkem a ze dne na den v zaměstnání skončila. Brzy to bude rok. Když se tak na celou situaci dívám zpětně, vzpomínám si, že se ve mě mlela spousta pocitů - od úlevných, že se "to" nějak vyřešilo, že nebudu své mimi žádnými stresy dále zatěžovat ...po výčitky svědomí, že jsem měla vydržet, nepřipouštět si spoustu věcí, že bych celou situaci třeba zvládla...ale...závěrem, jsem ráda, že to dopadlo jak to dopadlo, mimi se narodilo přesně v termínu, zdravé a já jsem za to ráda. Práce mi ale trošku chybí. Bohužel,v zaměstnání jsem u podstatných lidí získala status ženy, která "to udělala schválně,když se nahrnula práce a jisté komplikace nestandardní pro mou pozici, prostě si nechala napsat riziko". Že to tak není a že to bylo skutečně nutné, že mimi bylo ohrožené - připouštím i tím, že jsem se stresovala, ale jinak to nešlo, tělo prostě na celou situaci reagovalo - už nevysvětlím. Stejně tak nevím, kam si jednou půjdu pro reference, až si budu hledat práci jinou. Tam už se totiž z osobních důvodů - a i tento k nim patří - nikdy nevrátím. Ale reference ke svému uplatnění budu potřebovat...pokud nechci skončit za kasou třeba v Tescu:(
Předchozí