Přidat názor k článku Bonding neboli připoutání

Dokud se mi nenarodilo třetí dítě, myslela jsem si, že vše proběhlo jakžtakž v pořádku. Ano, prvního syna jsem dostala až po 7 hodinách a to jsem si ho vyřvala a vybrečela, nikomu jsem neříkala nikdy, jak strašně mě to bolelo, že ho nemám u sebe! Byla jsem nabuzená ( a to jsem už 2 noci nespala, porod byl dlouhý) a po něm jsem měla pocit, jako by mi někdo zaživa vyrval vnitřnosti. Byl mou součástí 9 měsíců, byl očekávaný a už tehdy milovaný... a najednou nic, prázdno. Jako film. Už tehdy když jsem někomu popisovala svůj porod, tak jako dvoudílný film. První ukončil těhotenství porodem. V tom druhém, po nějaké době, přinesli nějaké dítě a já se začala starat a sžívat s ním. Trvalo dlouho, než jsme se sladili. Stále plakal, já byla nervozní, měl silné koliky, já brečela, milovala ho i nenáviděla. Srovnalo se to jakžtakž po 3 měsících. Pak začal spávat se mnou (do té doby jsem to nedokázala, dokonce jsem ho dávala za dveře na chodbu, i jeho nádech mě budil :-(, a vše se začalo srovnávat.
Druhorozeného jsem po první zkušenosti odmítla já. Taky spával na chodbě. Dlouho mi to bylo jedno.

Pak se narodila dcera, byla do první minuty se mnou, na pár minut šití ji choval manžel. Porodní asistentka se jí dotkla až asi po 2 hodinách, kdy ji vážila. Pak už opět byla se mnou, a s námi. Spí s námi, je s námi. Vše šlo hladce od prvních dnů, všichni ji okamžitě milujeme.

Není to jen tím, že jsem už "zkušená matka", nemluvím o péči. Ale o mé psychice, kdy u synků mi to dlouho "nenaskakovalo", u dcery není CO naskakovat. Vše šlo plynule.

Tyto články jsou potřeba, protože někdy vše vypadá, že je jak má být. Pak přijde jiná zkušenost a člověku dojde (i fyzicky), že to tehdy bylo špatně. Já mám u taových článků pocit, že mi někdo sype sůl do rány. Přesto za ně děkuju.