Bonding neboli připoutání

V sedmdesátých letech minulého století dva američtí pediatři Marschal Klaus a John Kennel popsali teorii vysvětlující význam prvního kontaktu matky s dítětem. Tento kontakt nazvali „bonding“ neboli v češtině lepení - připoutání, čili „opatrovatelská připravenost“ a popsali v knize MaternalInfant Bonding. Domnívali se, že existuje biologicky naprogramované období „opatrovatelské připravenosti“, které začíná ihned po porodu a trvá asi dalších 12 hodin. Během těchto nejdůležitějších 12 hodin budují matky a novorozenci základy svých emočních vazeb.

U nás velmi známí profesoři Matějček a Langmeier ve své nejznámější publikaci (Matějček, Z., Langmeier, J.: Počátky našeho duševního života. Praha, Panorama 1986) již v roce 1986 napsali celý díl o důležitosti procesu porodu, odkazovali se na Laboyera, Odenta a věrně popsali, proč je důležité, aby bylo dítě s matkou po porodu v nepřetržitém kontaktu. Odkazovali se na výše zmiňované pediatry Kennela a Klause a na jejich teorii bondingu.

Dítě má těsně po porodu neobyčejný behaviorální potenciál, který mu umožňuje slyšet, vidět a dokonce se pohybovat do rytmu slov vyřčených matkou, tzv. oslavný tanec zrodu – takže je biologicky připraveno navázat vztah s matkou. Pro matku je také těch několik hodin po porodu velmi důležité období, vzhledem k procesu integrace „mentálního obrazu“ dítěte (vzniklého během těhotenství a čekání na porod) s obrazem skutečného novorozence. Matka si celých devět měsíců vytváří imaginární obraz svého dítěte a po porodu má možnost se nasytit tohoto obrazu pohledem na své dítě. Je vypozorováno, že matka se k novorozenci chová velmi otevřeně a citlivě, pokud má možnost s ním zůstat po porodu o samotě. Tyto hodiny po narození jsou životně důležité pro oba dva, tedy pro matku a dítě.

Dokonce (dle německého výzkumu) i matčiny bradavky mají stejný pach jako plodová voda, kterou je pokryt novorozenec a proto je novorozenec dokáže po porodu aktivně sám najít. Novorozenec si po porodu strká do pusy pěstičku, aby si přičichl a ochutnal ten pach a věděl, co má hledat. Pokud mu ovšem nejsou kladeny překážky. Jelikož má novorozenec mininimální možnosti ovlivnění, překážky mohou být také minimální (mýdlo, pach dezinfekce, pach prádla, gumové rukavice personálu, látka mezi novorozencem a matkou, nepřirozená poloha na matce, drží-li novorozence další osoba atd.).

Výzkumy prováděné u různých druhů zvířat potvrzují, že „bonding“ je jev, který se vyskytuje u všech savců. Rychlý mechanizmus vytváření vazeb s novorozencem má u různých druhů různý význam. Zdá se, že v případě člověka se objevuje proto, aby motivoval matku starat se o naprosto bezbranného tvora, který je na ní zcela závislý. Bez této motivace, vyčerpaná náročným porodem, by matka nebyla schopna sama sebe mobilizovat k péči o dítě a novorozenec by neměl šanci přežít. Během prvních hodin po porodu se v krvi matky a dítěte vyskytuje vysoké množství endorfinu (tzv. hormonu štěstí) a díky jeho uklidňujícímu účinku matka i přes poporodní únavu obnovuje síly a je schopna cítit radost z prvního setkání se svým potomkem.

Výzkumy ukazují, že matky, jimž byl umožněn okamžitý kontakt s dítětem, jsou tak trochu jiné matky než ty, kterým tento kontakt umožněn nebyl. Mají tendenci se déle starat o novorozence, jsou tolerantnější a lépe zvládají stres spojený s mateřstvím, ale především cítí větší radost při kontaktu s dítětem.

Některé české porodnice začaly postupovat tak, že po porodu dítě na břicho matky přiloží. Ty osvícenější nechají matku a dítě hodinu či dvě se vzájemně seznamovat. Většina zdravotníků ovšem pak zahájí rutinní postupy spojené s dočasným rozdělením matky a dítěte.

V odborné literatuře tedy existují diskuze a důvody, proč je bonding tak moc přínosný a smysluplný. Důvody, proč se ignoruje v českém zdravotnictví, najdeme na mnoha diskuzích o českých porodnicích. V některých porodnicích matky podepisují informovaný souhlas se separací dítěte po porodu, aniž by byly patřičně poučeny o dopadech ranné separace.

Proč tedy ignorujeme zásady bondingu a proč děláme, že je známe a nedodržujeme je v českých porodnicích?

Jaké mohou být důsledky nedostatečného bondingu? Tvůrci teorie bondingu se domnívají, že proces budování vazeb mezi matkou a dítětem vždy vzniká přirozeně, pokud v něm není někým zabráněno. Tyto překážky jsou dvojího druhu:

Jsou to:

1. fyzická separace matky a dítěte např:

• standardní odnášení novorozenců ihned po porodu do jiné místnosti k provedení rutinních vyšetření "Pan doktor se na miminko podívá, maminko, a sestřička umyje a pak vám je vrátíme…."
• standardní ukládání novorozenců na vyhřívané lůžko "Miminko se potřebuje zahřát, je podchlazené, maminko, u vás by mu byla zima…"
• standardní odnášení dítěte od matky hodinu či dvě porodu na tzv. "První noc, to se potřebujete vyspat, maminko!"
• předávání dětí matkám pouze ke kojení "Miminko si musí zvyknout na děti, maminko, musí do kolektivu."

(citáty v závorkách jsou reálná sdělení matek o separaci jejich dětí po porodu)

Autorka se zeptala 61 matek, z nichž 52 porodilo v porodnici (jedna mimo ČR), 7 doma (v ČR) a 2 v porodním domě (mimo ČR), na následující 2 otázky a dostalo se jí následujících odpovědí:

„Jak daleko jste byla od svého miminka první dvě hodiny po jeho narození?“

Pouze 31 matek odpovědělo, že jejich dítě bylo po celé dvě hodiny v bezprostředním kontaktu (u prsa, v posteli).

„Kde bylo miminko dalších 12 hodin, tedy 2. – 12. hodinu jeho života po narození?“

Pouze 20 matek z 61 odpovědělo, že i po celých 12 hodin života dítěte s ním bylo v bezprostředním kontaktu.

Odečteme-li matky rodící doma a v porodním domě, pak pouze 11 matek z 53 matek rodících v porodnici mělo nepřerušený kontakt s dítětem prvních 12 hodin života dítěte!

2. emoční separace - stavy, kdy matka prožívá intenzivní pocity, že není schopna vytvořit si vztah s dítětem.

Psychoterapií můžeme ovlivnit i případy, kdy žena v období před porodem zažila emočně náročné situace a nemusí být připravena navázat první vazby k dítěti.

První hodiny a dny života dítěte i matky po porodu jsou nejintimnějším zážitkem mateřství. Nikdo by neměl matku, otce a jejich děti připravovat o možnost navázat bonding. A to i z těch důvodů, které pokládá za vysoce rozumné.

Proč bráníme přírodě v tom, co tak geniálně vymyslela k přežití našeho druhu?

Správně probíhající bonding má velký význam nejen pro fyziologii matky a dítěte, ale má rovněž zásadní psychologické důsledky, se kterými se mohou matky a děti potýkat v dalších obdobích života. Nejznámější z nich je u dítěte se projevující separační úzkost, tedy panický strach ze vzdálení se matky od něj v dětském věku, neurotické poruchy, a také border-line poruchy osobnosti s narušeným vztahem k mateřskému objektu. U matek pak poporodní deprese, kterou prohlubuje ztráta kontroly nad porodním procesem, tedy i ztráta kontroly nad dítětem a jeho vzdáleností od matky po porodu, dále posttraumatická stresová porucha, porucha výchovné kompetence, čili např. paradoxní pevná až patologická vazba k dítěti anebo rozvolněná vazba k dítěti.

Bude zapotřebí dlouhodobých výzkumů, zkoumajících souvislosti mezi různými patologickými stavy u dětí i matek k tomu, aby byl bonding, popsaný ve druhé polovině minulého století, uznán jako nutný pro zdravou vazbu mezi matkou a dítětem?

Anebo bude dostačující přání matek, mnohdy nevyřčené, ale zcela přirozené, být po porodu se svým dítětem?