Náročná adaptace novorozence

Svého prvního syna jsem porodila před 3,5 lety ve Vinohradské porodnici v Praze. Tenkrát jsem si na webu porodnice přečetla, že „dítě může po porodu zůstat s matkou na porodním sále, pokud si to rodiče přejí“. Přišlo mi to jako jednoznačné sdělení, že dohoda je možná a s nějakým tím kompromisem na obou stranách bych si mohla první minuty a hodiny s děťátkem hezky užít.

Syn se narodil 3 dny po termínu, živý a zdravý. Než jsem ho mohla zahlédnout, byl za doprovodu poplakávání umyt a ošetřen. Když mi ho dali na břicho a já na něho promluvila, pláč byl najednou pryč. Nastoupily zvědavé a vševědoucí oči. Nikdy na ten pohled nezapomenu a nikdy už jsem ho pak u syna neviděla. Ač to bylo moje první dítě, byla jsem si jistá sama sebou – vždyť on zcela očividně poznával můj hlas. Hladila jsem ho a byla tak moc šťastná. Asi po minutě ho zabalili do plenky a dali tátovi. Rozplakal se, ale jakmile jsem na něj promluvila, pozorně naslouchal. Přítel udělal tu nejpřirozenější věc – prostě mi ho znovu podal. A pak přišla moje žádost: „Můžu si ho tady nechat, chtěla bych taky zkusit přiložit“ a obnažila jsem si bradavku. Ach jak jsem tehdy byla trapná……. všichni přítomní (kromě mého přítele, který byl zcela mimo) mě hned začali přemlouvat, že to vůbec není vhodné, aby se mnou zůstával na porodním sále. Musí přece do vyhřívaného lůžka a navíc oni mají zkušenosti, že miminka tak brzy po porodu o sání nemají zájem a spíš se musí vzpamatovat a odpočinout si.

Doma jsem pak sedla a napsala slušné upozornění přednostovi porodnice o tom, jak mě jeho personál přemluvil k odnesení dítěte. A proč tedy rovnou neoznamují na své webové prezentaci, že pobyt dítěte s matkou na porodním sále neumožňují. Říkala jsem si, zda o tom vůbec ví a jak se k tomu postaví. Přišla mi odpověď, ve které byl dlouhý odstavec o tom, jak velmi náročná je adaptace novorozence + jedna věta, která obsahovala omluvu a něco o nedorozumění.

Není proto divu, že když jsem se připravovala na svůj druhý porod, který si jsem si přála prožít v domácím prostředí, pořád jsem dokola hledala informace o tom, jak má novorozenec dýchat, čůrat, kakat, jakou by měl mít barvu kůže, jak se má normální zdravé dítě chovat. Porodu jsem se nebála, věděla jsem již do čeho jdu, ale budu se umět postarat o dítě? Co až asistentka odejde? Šla jsem i na kurz první pomoci pro děti a poctivě se učila umělé dýchání. Moje porodní asistentka na to řeč nezaváděla a tak jsem si usmyslela, že na předposlední poradně před termínem se jí podrobně vyptám co a jak.

Leč miminko mě zaskočilo o 14 dní dříve. Po nějakých těch pár hodinách dřiny náhle leželo na porodní matraci a já ač matka druhorodička jsem na něj vykuleně zírala. Porodní asistentka mě jemně upozornila, že už si ho tedy mám vzít do náruče a pak jsem ho chovala, povídala mu nesmysly a byla přešťastná, že to mám za sebou. Po chvilce mi porodní asistentka pomohla zabalit miminko do ručníku a já dále držela syna v náručí. Mezitím se PA postarala o placentu a porodní poranění a já sháněla taťku, abych mu oznámila šťastnou novinu. Při odchodu do sprchy PA držela miminko v náručí a nesla ho s námi do koupelny. Po sprše mě zahnala do postele (kam jsem šla moc ráda, neboť jsem se celá klepala), sedla si ke mně na kraj postele a provedla kontrolu miminka. No a pak ho zabalila do pleny a uložila ho ke mně do postele, upozornila, že může dýchat chvílemi zrychleně, může chrochtat, ale nesmí lapat po dechu a propadat se mu hrudník….. a pak dodala, že to se nestane, protože je zcela zdravý, nicméně kdyby se mi cokoli nezdálo, mám volat a ona přijde zase večer. A pak nastala ona složitá a náročná adaptace novorozence. Nejsem žádná amazonka, ty dvě hodiny (nejenom) po porodu jsem proležela, ale měla jsem báječné pomocníky:

• hlas, který zpíval, povídal a mlčel
• srdce, které tepalo známým rytmem
• tělesné teplo, které zahřívalo miminko tempem přímo ďábelským
• ruce, které hladily a konejšily

Miminko bylo přisáté tu na jedné straně, tu zase chvíli pospávalo na mém břiše a tu zas bylo přisáté na druhé straně. Po dvou hodinách jsem využila toho, že už musím vstát a dojít si….. a miminko jsem přebalila. Plena byla trochu mokrá a já jí nechala u postele pro případ, že by se PA večer chtěla podívat. Pak jsem požádala přítele, aby na nás dohlédl, že se pokusím spát, tak kdybych příliš tvrdě usnula a miminku něco ode mě hrozilo, měl zakročit. Píši to s úsměvem, protože vím, jak lehký mám spánek, když spím s dětmi. Ale pro sichr. Nevěděla jsem jak tvrdě můžu usnout po porodu.

Nakonec bych měla objasnit proč zase otevírám porodní téma. Nepodezřívejte mě, že chci vyzývat ženy aby rodily doma. I to, zda žena chce nebo nechce mít po porodu dítě u sebe, je podle mě věc osobního rozhodnutí. Jen mě napadlo, že je možná více takových maminek jako já. Srdce říká „Ano chci mít dítě u sebe“ a vlastní nebo cizí rozum našeptává „A zvládneš to? Nebude mu opravdu lépe v péči zdravotníků?“

Dnes už to vím jistě – pokud je mi po porodu dobře, dítě je zdravé a já se mám na koho obrátit v případě pochybností (v porodnici je navíc ta pomoc doslova „za rohem“) není to nic, co bych nemohla zvládnout.