Vstup do života

Den jako každý jiný, uniforma jakbysmet a přesto byla ta dnešní praxe v nemocnici něčím vyjímečná. Rozhodla jsem vám jako studentka SZŠ přiblížit jeden den praxe na šestinedělí, nejkrásnějším oddělení, kde jsem kdy byla na praxi, kde je cítit ta vůně zrození, nového života a lásky rodiče k novorozenci.

V 6:30 jsme se v osmičlenné partě studentů, už jako několik předchozích rán, opět vydali na cestu směrem -"oddělení gynekologicko-porodnické." Vyjeli jsme do 8. patra a vešli na malebně vypadající chodbu plnou laicky i umělecky vyfocených fotografií miminek, těhotenských bříšek a hrdých rodičů, stěny i dveře pokojů zářily veselými barvami a co mi na tom prostředí přišlo nejkrásnější, byla ta vůně nového života, hotového zázraku přírody, spojená s neustálým pláčem oněch miminek vycházející jednou z pokojů z té strany oddělení, jindy z pokoje pár metrů od nás.

Ačkoli ta dnešní praxe vypadala stejně jako každá jiná na tomhle oddělení, dnes mě ještě s jednou holkou z druhé třídy čekala úplně jiná práce než obvykle. Učitelkou jsme byly pasovány na dětské sestry, respektive na výpomoc skutečným dětským sestrám a dětské lékařce. To znamenalo, že nemáme na starost přidělené pokoje, kde hlavně pečujeme o rodičky, ale zajímáme se jenom o ošetřování novorozence. Každý týden se dvojice střídají a pro každého je to myslím příjemná změna.

Hned začátkem rozvážíme vozík s čistým prádlem pro ženy i děti na jednotlivé pokoje a doplňujeme vše potřebné - povlečení, zavinovačky, plínky, štětičky do uší, atd. Mezitím jedna z nás dezinfikuje přebalovací pult a vaničku pro miminko.

Největší zábava však nastává až na dětské vizitě, kdy svlékáme, vážíme a zase oblékáme jedno miminko po druhém, přebalujeme, asistujeme sestřičce při ošetřování pupeční jizvy a vůbec získáváme zkušenosti pro zacházení s novorozencem. Jak je to nezvyklý ale krásný pocit držet miminko v náručí, učit se ho přebalovat, oblékat, když člověk neví, jak má košilku podložit pod ležící miminko, prostě zážitek a dovednosti na celý život. U jednoho miminka zůstanu nejdéle ze všech. Že bych byla nerada, že maminka nemůže po císařském řezu vstávat a tudíž jí musím natřít miminko zvláčňujícím krémem, přebalit, přičemž dojde ke smolce, jeho první stolici, se opravdu říci nedá. Málem se "ušišlám" a rozplynu nad vrtícím a usmívajícím se miminkem.

Po vizitě jde k téhle samé paní sestřička učit přikládat děťátko ke kojení. Asistujeme u toho a poté, co nás opustí s tím, že máme mamince po kojení děťátko položit zpátky do postýlky, si připadáme děsně důležitě, skoro jako zkušené sestry. Hnedle mi spadne hřebínek. Po kojení nechávám miminko odříhnout, ale ať se snažím a společně s maminkou holčičku nabádám, jak chci, k pořádnému odříhnutí nedojde. Chybí mi asi trocha zkušeností.

Po nějaké chvíli přichází na řadu očkování a odebírání krve z hlavičky na vyšetření vrozených dědičných vad. Sesbíráme vybraná, ještě neočkovaná miminka z pokojů a na vozíku hezky naskládaná jedno vedle druhého doputují k dětské vyšetřovně. Je to tak hezký pohled koukat na těch několik miminek najednou, klidně dřímajíc, netušíc, co je v následujících minutách čeká. Moc se jim píchání nelíbí a tak křičí jako tuři, až má člověk strach, aby se jim něco nestalo.

Také nás sestřička učila podávat miminkům léky lžičkou. Lžička mi přišla hrozně velká v poměru s tak malou pusinkou, ale z části se dařilo.

Když nás odchytila sestřička s tím, že máme sebrat dvě miminka klidně i s maminkami, že pojedeme na ultrazvuk mozku, kvůli porodu kleštěmi, neváhaly jsme ani chvilku. Ten den to bylo naposledy, kdy jsme si mohly miminko pochovat. I s maminkami jsme sešly o patro níž, kde lékař pod sonem prohlédl dětem mozek, a nálezy prý nemohly být lepší.

Celou praxi jsme se chtěly jít podívat na porod. Ale zrovna ten den se žádnému prckovi na svět nechtělo. Sestřička nám slíbila, že nás zavolá, jestli se něco objeví. Objevilo. Letěly jsme dolů na porodní sál jako o život. Blížil se už konec praxe, ale chtěly jsme to vidět. Byly jsme docela nervózní a srdce mi bušilo, jako kdybych šla snad rodit já místo doktora. Nakonec nebyl důvod. Přiběhly jsme s křížkem po funuse, bylo po porodu, protože to prý bylo dost rychlé. Miminko bylo na světě a byl to krásný, velký a zdravý kluk. Sestřička ho už ošetřovala ve vedlejší místnosti, tak jsme se tam šly na něj podívat. U ošetřovacího boxu stál dojatý hrdý tatínek, až jsem se skoro dojetím rozbrečela.

Nejkrásnější byl ten pocit, že je miminko teprve pár minut na světě a já můžu být účastníkem jeho vstupu do života. Křičel a mrskal sebou, pak byl zabalený v zavinovačce podán tatínkovi do náruče. Ani v tu chvíli nevěděl, jak ho má vlastně chytnout a mně to přišlo naprosto nádherný.

Celá praxe na šestinedělí mě nesmírně bavila. Došla jsem tam k názoru, že nechci dělat jinde, než na dětském oddělení. Zažila jsem krásný pocit v péči o novorozeně a dalo mi to také mnoho zkušeností a vědomostí. Nikdy nezapomenu na těch pár dní na tomto oddělení, protože to opravdu stálo za to.