Bonding není bondage

Bonding není bondage, ačkoliv na první pohled vypadají obě slova dost podobně. A značná část lidí, kterých jsem se ptala, zda se setkali s pojmem bonding, začala s pýřící se tváří mumlat cosi o úchylných sexuálních praktikách.

Pravda, možná bychom se mohli tématu svazování přidržet. Po všech těch vzrušených debatách na téma emočního připoutání dítěte k matce by Rodině.cz prospělo malé osvěžení v podobě exkurze do tajů svazovacích zálib. Zatímco bonding víří vášně a zvedá hladinu adrenalinu ve stojatých vodách diskusních fór, pár pikantních podrobností na téma dívka, pět metrů lana (či dle vkusu: muž a deset metrů lana) a uzly, které jsme se učili ve Skautu (pamatujete na dračí smyčku?), by třeba naladily diskutující na smírnější notu.

Podobnost pojmů, použitých v nadpisu článku, pochopitelně není náhodná. Slovní základ bond se z angličtiny překládá jako pouto či svazek.

Pouto mezi matkou a dítětem se jistě nestvoří během několika málo hodin. Avšak výzkumy ukazují, že právě prvních dvanáct hodin po porodu má ve složitém mechanismu vzniku vztahu maminky a miminka významnou úlohu.

Nebudu se tu tvářit jako mistr odborné terminologie. Přiznám se, že když čtu diskuse na téma, jestli je použití slova bonding správné a jestli by se bondingu nemělo říkat úplně jinak, bolí mě mozek. A přiznám se, že pro moje soukromé potřeby je mi vlastně docela jedno, zda se v budoucnu bude používat právě pojem bonding, nebo „lepení“ či „svazování“.

Jako vždycky, když přemýšlím nad věcmi celého vesmíru nebo každodenních detailů, snažím se přeložit si všechny složitosti do jednoduchých pochopitelných celků. A uvažuji nad tím, co říká moje vlastní zkušenost a jak se shoduje s informacemi, které se ke mně dostávají.

První zkušenost, kterou můžu použít, je zkušenost mojí vlastní matky. Vždycky, když mi vyprávěla o svém porodu, tvrdila, že ke mně zezačátku necítila lásku. Že nejsilnějším pocitem po narození zdravého miminka byla pro ni úleva, že jsem v pořádku a že už je konec bolesti. Vztah ke mně si musela budovat postupně, naše společné sbližování vlastně pomalu začalo až po příchodu z porodnice domů. Separace po porodu nás nerozdělila na celý život. Jen nám oběma učinila začátek našeho vztahu těžším.

Moje maminka mě v mém prvním těhotenství často varovala, abych nebyla zklamaná, když po narození dítěte nebudu cítit silný nával emocí. Poporodní euforii považovala za iluzi z červené knihovny.

První dceru jsem porodila po vyčerpávajícím třicetihodinovém maratónu bolestí. Dva dny jsem nespala, nejedla a ke konci už jsem porodníka prosila, ať udělá cokoliv, aby ze mě dítě dostal ven. Přesto jsem v okamžiku, kdy mi čerstvé nahé miminko položili na břicho, málem explodovala štěstím. Jistě, úleva od bolesti byla sladká. Ale zároveň s ní jsem zažila lásku na první pohled (nebo možná dotek, protože jsem přes slzy skoro neviděla). Rodila jsem v osvícené porodnici, kde je kontakt matek s dětmi podporován. Proto ihned po ošetření miminka jsme se i s manželem přesunuli na širokou postel (která je přímo na porodním sále), naši dceru položili mezi nás, všechny tři nás přikryli peřinou a pak nás prostě nechali, abychom si užívali pocitu, že jsme rodina.

Byla to idyla. A byl to začátek. To, co přišlo potom, nebylo vždycky snadné. Ty první hodiny, kdy jsem k sobě tiskla prvorozenou a opájela se její dokonalou miminkovskou vůní, nám nezaručily nekonečné štěstí a život bez problémů. Prvorozená často zkoušela, co vydržím, moje prsa nespolupracovala, v hlavě jsem měla zmatek a za hodinu spánku bych i vraždila. Ale od začátku jsem k tomu vřeštícímu tvorečkovi cítila nekonečnou lásku, která mi dávala sílu přežít noční buzení po dvaceti minutách a denní kojení po hodině.

Netvrdím, že bych se do dcery nezamilovala i kdyby nám okolnosti nedopřály těch prvních několik hodin intenzivního kontaktu. Netvrdím, že bych ji milovala méně, než ji miluju. Ale ten animální, hluboký pocit, který jsem měla od začátku, že ta šílená nespící věcička s věčně hladovými ústy je moje krev a moje tělo, byl v poporodní mučírně z nedostatku spánku, soukromí a běžných životních radovánek (jako je třeba nerušené použití toalety) hráz, co stála mezi mnou a branou psychiatrické léčebny. Často jsem měla chuť prchnout do polí (tak jako ta nebohá učitelka z filmu Obecná škola), ale instinkt matky vlčice, který se ve mně probudil, mi zabránil opustit mládě.

Podruhé jsem rodila doma a dítě jsem prakticky nedala z ruky (z postele, z šátku) celé šestinedělí. Měla jsem intenzivní potřebu mít miminko stále u sebe. Druhorozená byla sice lepší savec než její starší sestra, přesto dokázala ječet ještě hlasitěji než první dcera (zřejmě máme v genotypu nějakou uječenou informaci) a spánek také nepatřil k jejím koníčkům.

Opravdu nevěřím na svatého Bondinga (jak vtipně poznamenala v diskusi zdejší proslulá odpůrkyně porodu doma), dokonce ani na svatého Domaroda. Jenom mi logicky přijde, že zamilovanost je stav, kdy je člověk schopen velkých věcí. Kdy žádná překážka není tak velká, aby ji v zájmu lásky nešlo překonat. Zamilovanost je prostě to úžasné hormonální opojení, které propůjčuje křídla.

Ono v poslední době často diskutované „lepení“ či bondingování mi pomohlo se od začátku zamilovat. Neudělalo ze mě spokojenou mámu. Neproměnilo moje děti ve spokojeně vrnící uzlíčky štěstí. Ale dalo mi energii do začátku. Pomohlo mi najít cestu k mým dětem.

A věřím tomu, že i moje děti se po tvrdé dřině příchodu na svět cítily nejlíp v mojí náruči. Že jim moje těsná blízkost pomohla adaptovat se na svět mimo dělohu.

Mrzí mě, když se maminky, které z jakéhokoliv důvodu miminko u sebe po porodu neměly, cítí být propagací prospěšnosti bondingu tlačeny do nepříjemného pocitu viny. Když mají dojem, že diskuse o bondingu je útok na jejich mateřské schopnosti a zpochybněním síly jejich mateřské lásky. Dovedu pochopit, že mnohé z nich na pojem bonding reagují jak krocan na červený hadr. Někdy jde jen o to vyrovnat se s opačným názorem, někdy může jít i o nechtěné vyvolání smutku a traumatu ze vzpomínek na separaci milovaného miminka.

Stejně jako moje maminka před třiceti lety i dnešní matky doplácejí na chybu v systému, který nenabízí podporu bondingu jako běžnou normu.

Nikdo z nás nemá rád kritiku a pokud se kritika týká natolik citlivého místa jako je vztah k vlastním dětem, je snadné vnímat dobře míněné rady jako hysterické kvokání fanatického davu.

Nedělám si naděje, že můj článek vyvolá klidnou a věcnou diskusi, kdy se budou všichni snažit vzájemně pochopit a nakonec dojdou konsensu. Spíš se obávám, že opět budou létat virtuální dlažební kostky. Přitom jde jen o to si připustit, že podpora bondingu je pouze dárek do začátku. Bonding sám o sobě z nikoho matku roku neudělá. Nikomu nepomůže k tomu, aby nedělal chyby a nikdy se netrápil pochybnostmi a pocity viny. Nemá moc vytvářet perfektní rodiny s perfektními úsměvy na tvářích.

Ale když tento dárek správně využijete, je to dobrá pomoc do začátku. A osobně si myslím, že v boji zvaném rodičovství, se každá pomoc hodí.

Autorka má vlastní webové stránky http://www.bellana.estranky.cz/.