Re: A zase bla bla

K traumatu ze separace: Nesouhlasím se separací dítěte od matky, chtěla jsem porod v klidu a přítmí, chtěla jsem aby mě miminko položili hned na břicho, chtěla jsem aby nechali dotepat pupečník, chtěla jsem tatínka u porodu, ....... tolik jsem toho od těhotenství a porodu, od narození mého prvního dětěte očekávala. Vše jsem měla nastudovaný a moc jsem se těšila, vůbec jsem neměla strach z porodu.
Bohužel vše se údalo jinak. Těhotenství jsem si protrpěla a v 28. týdnu u mě propukl hellp syndrom, takže následoval akutní císařský řez. Své dítě jsem viděla až pátý den, byl tak maličký a schoulený v inkubátoru. Když mě ho po 5 dnech ukázali, necítila jsem nic, jen hroznou lítost a vinu. Pochovat mě ho dali na chvilku až 9den a v nemocnici byl přes 10týdnů. Každý den, co jsem za ním chodila se moje láska zasilovala a již po pár dnech jsem ho milovala víc než cokoliv na světě, na svého syna nedám dopustit, je to už přes rok. Ze všeho jsme se dostali já i syn.
Až dnes mě trošičku opouští pocit viny, že kvůli mě syn musel být separován a že bude mít určitě nějaké následky. Do teď jsem se cítila jako méněcená a neschopná matka, která své dítě nemohla porodit a mít neustále u sebe. Myslím, že si to navždy ponesu v sobě. Mamiky, které jste byli odločeny od svých miminek, buďte statečné, čas všechno zmírní a časem si budete pamatovat jen to hezké.
Poučení do dalšího porodu: je mě jedno jak, kdy budu rodit, v leže, v kleče ...... Je mě jedno jestli budu mít dítě v přítmí, nebo pod lampou. Jen ať je to v termínu a miminko ať je zdravé.