Bonding po česku a jiné porodní úvahy

Tento článek vznikl sepsáním diskuzních příspěvků různých žen. Na některých místech proto možná bije do očí jeho nesouvislost, snažila jsem se ale jednak dodat různorodým příspěvkům návaznost a zároveň co nejvíce zachovat obsah sdělení, čímž jsou podle mého skutečné pocity, myšlenkové pochody a přání žen a matek.

Převážná většina zvláště zdejších čtenářek vnímá těhotenství jako jednu z nejhezčích etap svého života. Na druhé straně je ale nemálo těch, které přes jedinečnost „jiného stavu“ prožijí nelehké okamžiky. A teď vůbec nejde třeba o patologické situace při porodu.

Všimli jste si té podobnosti článků o porodech (V jedné porodnici) a umírání (Kus života těžkého)? V mezních situacích není důležitá barva kachlíků nebo smrad, nouze, nedostatek pečovatelů a času. Co opravdu sžírá, je:

• Hrůza z bezmoci
• Manipulace
• Nesvoboda
• Bezohlednost

Jenom u smrti je strach otevřenější a uvědomujeme si ho víc než u porodu, kde je hodně zatlačován a popírán… viz žena, která mluví o tom, že prožila u porodu trauma, je převálcována - vždyť má zdravé dítě, může být ráda, že to skončilo "jenom" tím, že je zničená jak fyzicky, tak psychicky a všechno, čím prošla, co by ze sebe potřebovala dostat ven, je zneužito proti ní v zápalu boje.

Představme si třeba maminku, která právě porodila a ráda by aspoň na pár hodin přitulila své dítě do své náruče a přivítala ho předtím, než se mu začnou věnovat ostatní lidé přítomni u porodu. To jí ale není umožněno. Chce si alespoň ulevit kamarádkám, ale setká se jen s nechápavými pohledy. Víte, co mě napadlo v té souvislosti s „dítětem, které sice nebylo s mámou, ale bylo v suchu a teple, co více by mu mohlo chybět“?

Ve vězení je přece taky teplo, sucho a nikdo nemá hlad. Ten trest spočívá v něčem jiném. V tom, že dotyčný není se svými blízkými, nemůže přijímat ani dávat - vztahy jsou narušené. Dnes to už dávno není o omezení pohybu, ale o omezení vyhledávat a rozvíjet vztahy s tím, s kým svobodně chci.

Takhle snadno se smiřujeme s "vězením“? Proč přijímáme bez námitek to, co je za jiných okolností trestem?

Zkuste odnést mládě samici divokého zvířete… už to není její mládě. Pokud je dítě odneseno nám, jsme samozřejmě schopni použít lidský rozum a uvědomit si, že ano, tohle je tedy to dítě, které jsme porodily, tak se o něj musíme starat. Bohužel spolu s tím musíme úplně zbytečně ztrácet čas hledáním cesty zpátky k vlastnímu dítěti. Pracně hledáme něco, co nám bylo dáno zcela jednoduše - společnými devíti měsíci. Velice smutné navíc je, že se separace dělá jako samozřejmost tam, kde je nejmenší schopnost obrany: vůči bezmocné matce, vůči novorozenému dítěti.

Jistě, souhlasím, že zatím lze mít nějaké tyto "výhody" (rozuměj: věci, které by měly být úplně normální) v případě, že je maminka i dítě zdravé. Je to smutné, ale myšlenka, že nemocné dítko potřebuje mámu, její náruč, její teplo a její nepřetržitou přítomnost stejně (nebo ještě víc), není zatím průchozí jaksi vůbec.

Umožnit matce důstojný porod dle jejích představ… samozřejmě pouze když je fyziologická rodička (ty nefyziologické se musí bez řečí spokojit s tím, co je jim nabízeno, protože jsou tím zachraňovány).

Umožnit matce být s jejím dítětem… samozřejmě pouze když je novorozenec plně zdravý (čili jakýkoli novorozenec se sebemenším problémem nemá na matku nárok).

Až jednou bude moci být porod důstojný pro fyziologickou i nefyziologickou rodičku, až bude samozřejmostí, že máma je se svým miminkem, zdravým i nemocným nebo i umírajícím… toho bych se chtěla dožít.

Tuhle "neúctu" k rodičovským právům nejvíc odnášejí matky, jejichž dítě má nějaké problémy. Můj syn měl také problémy. A že "se má rodička/matka ozvat, snad má pusu"? Já nejsem rozhodně nějaká submisivní chudinka, ale když si vzpomenu, jak jsem byla po porodu vystrašená a tak jsem chtěla všechno udělat správně, když už jsem ho na svět nepřivedla zdravého. V takových situacích se bojuje se zažitými zlozvyky systému velice špatně.

Člověk musí vést boj o samozřejmá, většinou i zákonem stanovená, práva. Mít „výsadu“ jako třeba porod bez zásahů nebo své dítě po porodu u sebe, to ale není o složitých nemožnostech. Je to otázka pokory, pokory i vůči smrti. Nemůžeme přeprat přírodu a osud. S osudem se musíme smířit a přijmout ho, s přírodou můžeme v míru spolupracovat. Dala nám hodně - třeba zrovna schopnost porodit. Proč potom ale někdo přišel a vzal nám to? Především proč se toho tak úporně drží někteří naši porodníci i za cenu lží, porušování zákonů, ubližování a dokazování převahy v okamžiku, kdy se prakticky nelze bránit? Takový proces, jako je zrození nového života, si nezaslouží nic míň než pokoru a úctu.

Proč je ztratil zrovna člověk vůči svým bližním?

Možná je to dobou? Všichni teď musí být mladí, krásní, štíhlí a nemoce a smrt k tomu nepatří. Najednou to, co bylo vždycky přirozené a stačil na to selský rozum, zkoumají týmy výzkumníků. Třeba, že dítě potřebuje hlavně svoji mámu. To jsem opravdu žasla, že malé opičce po porodu izolované od matky dali do ocelové klece kus kožešiny a divili se, že se k té kožešině tulí. Převratný objev!

Však ono to trauma z odloučení či ztráty intimity za chvíli přejde, vyšumí, zapomene se. Ostatně, když to přežily naše matky, které zvládly rodit v nemocnicích samy, bez otců. To my dnes máme, tak co bychom si vymýšlely.

Jenže naše matky a babičky přežily taky válku, 50. léta atd. Je kvůli tomu snad logický požadavek, abychom to přežily taky? Jen málokdo je schopen z toho vyvodit, že není ani nutné ani povinné tohle všechno vydržet.

Absurdní je na tom fakt, že některé lidi je třeba přesvědčovat hromadou vědeckých studií, výzkumů a statistik, aby byli vůbec ochotni připustit, že dítě by tedy asi mohlo být u matky a že by mu tam mohlo být dobře. Ale to není boj jen se zdravotníky, to je prostě v lidech, v matkách, které se se svým vlastním oddělením od dítěte neumějí srovnat jinak, než že kolem sebe kopou, přesvědčují samy sebe, že jejich dítě a vztah s ním to nijak neovlivnilo a tudíž se s něčím takovým musí smířit každá.

Není potřeba mnoho. Není potřeba malovat barevné porodní pokoje či kupovat oranžová polohovací křesla. Stačí oprostit se od "starých, věčných pravd" a připustit, že tyhle pravdy ani nemáme ze své hlavy, že jsme je vstřebali nějak automaticky, bez přemýšlení, možná už jako děti. Že ten zdravý lidský úsudek obsahuje něco jiného než „takhle to bylo, tak to tak i bude“.

Problém taky vidím v tom, že zdravotnický personál včetně doktorů je vzděláván především "technicky“. Chybí mi druhá složka, která musí být zastoupena v jejich práci. Empatie, komunikace, vlastní osobní růst. Protože nejlíp utrpení druhých rozumí ten, kdo porozuměl sám sobě a svému vlastnímu utrpení. Zase se vracíme k pokoře.

Možná bude mít zdravá rodička, která se svobodně rozhodne pro určitý způsob porodu (samozřejmě nikoli průběh), trochu lehčí situaci a větší úctu. Zcela konkrétně třeba v tom směru, že její volba bude respektována, nebude muset podloudně shánět ochotnou porodní asistentku, doprošovat se pediatrů, jestli by její novorozeně vzali do péče třeba po ambulantním porodu; u porodu doma, v případě přejezdu do porodnice následná péče o ni a dítě nebude poznamenaná averzí zdravotníků vůči jejímu rozhodnutí či vůči její PA. Atd atd.

Není to zdaleka boj třeba jen za domácí porod pro domorodky, ale pro to, aby KAŽDÁ z nás měla možnosti, ze kterých si může svobodně vybrat. Nejenom co se týká porodu, ale i co se týká péče v těhotenství, výběru místa a způsobu porodu, zacházení s dítětem po narození, očkování a plno dalších věcí.

Třešinkou na dortu by bylo, aby služby soukromých PA byly hrazeny ze zdravotního pojištění - aby prostě pojišťovny uzavíraly s patřičně kvalifikovanými zdravotníky smlouvy (v zahraničí je to běžná věc, ale v našem zdravotnictví stále ještě sci-fi). Takováto soukromá porodní asistentka není zdaleka jen od toho, aby chodila k porodům doma. Jejích služeb může využít každá rodička, která stojí o konkrétního jediného člověka, který ji provede celým těhotenstvím, porodem a péčí o novorozence. Porodní asistentka provádí kontroly během těhotenství v těhotenské poradně (stejné jako u gynekologa) - i pro maminky, které chtějí rodit v porodnici, má víc prostoru na komunikaci s těhotnou (i s maminkou plánující porod v porodnici) a na řešení jejích dotazů, může být u porodu a potom za novopečenou maminkou docházet domů a věnovat jí individuální péči, poskytnout konkrétní a na míru šitou pomoc s kojením atd. (i tou, která porodila v porodnici) Takové služby by přece využila (a využívá) řada matek. S porodem doma to zdaleka není nutně spojeno.

O to větší obdiv si zaslouží lidé, kteří dokážou zapomenout na to, co je kdo tradičně učil a dokážou se podívat na věci z jiného úhlu pohledu. Třeba z pohledu ani ne tak vědeckých výzkumů, kterými je prospěšnost (nejen) bondingu podložena, ale z pohledu obyčejných žen, které se snaží sdělit, „chceme jen své miminko!“