Jak žít a zacházet se smutkem

Přestože už to je přes to skoro rok co jsme psali Lukáškův příběh, ještě stále mi na něj chodí reakce. Ptáte se mě, jaké to je žít se smutkem. A tak jsem se rozhodla podělit o další kousek našich životů.

Zpočátku realitu nevnímáte, až když odezní prvotní šok, dostaví se poznání. A tak se stává, že paradoxně po několika dnech je na tom člověk hůř než den po smrti milované osoby. Všechno už je zařízeno a Vy máte čas přemýšlet. V tomto případě Bohužel.

Všechno je zahaleno do šedi, nic nemá smysl. Ani ráno vstávat ani večer uléhat. Kromě několika mála milovaných bytostí (a ani ty ne vždy) Vás nic nezajímá. Jste do smutku zahaleni jako do pláště a nikdo a nic k Vám nemůže.

A přesto pomalu začnete znovu komunikovat se světem a to bývá mnohdy velmi bolestné. Nedivím se, že lidé nevědí, jak se k Vám chovat - neumí zacházet s vlastním smutkem natož s cizím. Věty typu „Budete mít další dítě“, „Jste ještě mladý“, určitě myslí dobře, ale měla jsem obrovskou chuť je uhodit. Nejde o další dítě. Jde o tohle! Nejde o věk, jde o to, že teď není!

Známí se většinou zachovali tak, jak jsem je požádala, nechali mě v klidu a počkali až se jim ozvu. Některým už jsem se ozvala, dalším se chystám a některým už se neozvu nikdy. Není to proto, že oni děti mají a já ne. Jde o to, že udělali něco, co nejsem schopna akceptovat. Dostala jsem kupované kondolenční oznámení (o kterém jsem předem říkala, že ho nechci), kde na druhé straně obálky byl popis toho, co už jejich dítě umí a kolik váží. Dostala jsem vyčítavý dopis, že nepíšu, když je teď ,řada v odepisování na mně. Stalo se mi, že holka, s kterou jsme se stýkala jen sporadicky na společných akcích s dalšími a která ze mě nebyla ani trochu nadšená (chápu taky jsem z ní nebyla), chtěla být najednou velká kamarádka a když jsem jí řekla, že si nás měla všímat, když jsme byli čtyři a ne teď když jsme tři, ještě byla dotčená a odepsala mi, že „pokud se někomu stane něco jako mně, tak s tím přece musí počítat“. No nemusí - může se bránit.

Přátele byli většinou děsně fajn. Zeptali se, jestli o tom, co se stalo, chci mluvit a když zjistili, že s nimi mi to nevadí, nestyděli se se mnou plakat. Dostala jsem kytku od holky „aby bylo líp“ (děkuji).

Hodina smrti se přesune na den, týden, měsíc.

A pak se v tom plášti začnou pomalu dělat drobounké trhlinky.,Napřed si všimnete úsměvu na tváří dítěte. Pak západu Slunce, hezké květiny. Svět pomalu dostává zpět barvy. A přestanete plakat. Úplně - a není to, protože by došly slzy, ale protože už nejsou potřeba. Smutek z Vás už smyly. A pak nemá smutek Vás, ale Vy máte smutek. Je to jako zacelená jizva. Je vidět, když víte, kam se podívat a pokud se do ní uhodíte, tak to bolí, ale je to Vaše součást a dá se s ní žít.

Ptali jste se mě, jestli se doktor Hamouz ozval. Zavolal? Napsal? Projevil účast? Odpověď na všechny otázky je NE.

Chtěla bych tímto světu říct, že i smrt dítěte jde přežít i když jsem tomu před rokem nevěřila. A i když je to děsná fráze, čas je velký kouzelník.

A snad proto, že věřím na příběhy s dobrým koncem, za pár týdnů k nám přiletí vrána:)