strach

Nám se stalo něco podobného, před třemi měsíci. Náš Kubík žil dva týdny. Se smutkem se potýkáme jak to jde, docela to kupodivu zvládáme. Taky si myslím, že to není o odvaze – jinak to prostě ani nejde, než to skousnout a žít dál.
U mě teď ale nad smutkem převážil strach. Na příčinu se nepřišlo, testy nic nepotvrdily. Nejspíš šlo o metabolickou poruchu, možná dědičnou. S největší pravděpodobností se to v těhotenství nedá zachytit... Zkrátka musíme se smířit s tím, že jistotu nám nikdo nedá. Tu nemá samozřejmě nikdo, ale dokud nestrčíš ruku do ohně, nevíš, jak pálí... Já to teď vím moc dobře a nedokážu na to zapomenout. Kubík měl veselou bezstarostnou mámu a docela si snad ten svůj krátký život užil. Bojím se, že na další děti – jestli přijdou – čeká máma neurotička připravená vyjet do nemocnice po komářím štípnutí.
Chtěla bych se zeptat vás všech, které jste podobnou zkušeností prošly, jak jste se popraly s tímto strachem. Jak jste zvládaly další těhotenství... Jaké to je, čekat, zda to přijde znovu, to samé nebo něco jiného... Nebo můžu doufat, že čas spraví i tohle?