Re: Světýlko na konci tunelu...

Smutný příběh. Už před rokem jsem ho četla a nedokázala reagovat. Tehdy možná z vděčnosti, že mně to při narození našeho synka, naštěstí, minulo.
Nevím, ale mám pocit že podobných i jiných neštěstí je plný svět. Každá zpráva o neštěstí na dítěti se mi vryje do hlavy a přemýšlím proč?! Přemýšlím nad smyslem toho, nad nezvratností toho malého okamžiku, nedopatření, hříčky náhody nebo přírody. Pak existuje jen Před tím A Potom.
Zavádí mě to pak k úvahám jaké je to pro Boha, vidět a vnímat tolika lidského trápení a neštěstí, jehož příčina ať už je jakákoliv?!
Z vlastní zkušenosti vím, že člověk má neuvěřitelnou schopnost tyhle hrozné sitace zvládnout. Prostě je nějak přežít. Byť s obrovským šrámem na duši, byť přesto, že má pocit, že ho to svalí na zem a že už se z ní nikdy nezvedne.
Možná by mě od autorky článku zajímalo, jak by reagovala kdyby tuto diagnozu svého dítěte znala ještě před jeho narozením? Zazněla tam pochybnost v ošetřujícího lékaře. Nijak ji nesnižuji, ale kdyby vadu poznal, jak by maminka takového děťátka na situaci reagovala. Potratem?! A nezůstane pak úplně stejně prázdná náruč a ještě větší šrám na duši?! Nebo by se dítě i tak narodilo?! Byla by pak reakce jiná?! Možná by mi někdo oponoval, že by alespoň rodiče měli čas se na toto připravit, ale je to vůbec možné se připravit na ztrátu svého dítěte??
Každopádně Pawlí přeji už jen ten "lepší" svět. Fandím vám všem!!!