Přidat názor k článku Když si dva nedávají pozor

... a jak by jsi se rozhodla v případě, že bys doma měla jiné děti a věděla bys, nebo by bylo veliké riziko, že když donosíš další dítě, že odejdeš na "věčnost"....
Jak už jsem psala výše, ono nic není jenom černé a nebo bílé. Můžu mluvit z vlastní zkušenosti. Vždycky jsem patřila k těm, které si myslely, že interrupce by u mě NIKDY v žádném případě neprošla a NIKDY bych o ní ani neuvažovala. Nicméně člověk míní a život mění. Pokud jsi pak postavena přímo před problém, tak pak zareaguje člověk jinak, než by třeba sám čekal. Já za sebe musím tedy říci, že při vědomí toho, že bych se rozhodla pro miminko, za cenu toho, že já nebudu u výchovy svých již jsoucích dětí a představila jsem si naprosto konkrétně situaci, kdy děti zůstanou pouze s manželem, který bude současně muset naprosto sám zvládat zajistit finančně i fyzicky a citově 3 děti, tak jsem zvolila variantu "interrupce", 2 děti a 2 rodiče. Nebylo a není to jednoduché rozhodnutí, moc mě to trápí, ale nevím jaký přístup by byl sobečtější... dítě si za každou cenu nechat a zbytek rodiny nechat na holičkách (když pominu fakt, že já bych tu "sobecky" taky ještě pár let ráda byla a viděla své děti vyrůstat a studovat a žít), nebo to risknout a rozhodnout se věřit současným lékařským poznatkům o tom, že dítěti (ještě nenarozenému) se nervová zapojení začínají "zapojovat" nejdříve ve 13. týdnu těhotenství a tudíž do té doby není schopné toto stvořeníčko nic vnímat a tím si své rozhodnutí ulehčit. Brala jsem to tak, že když je člověk dospělý a vypoví mu mozková činnost, tak je prohlášen za mrtvého a přesto, že by se dále mohlo tělo udržovat, tak se to nedělá a tudíž, než začne mozková činnost fungovat, ještě nežije... Upřímně uznávám, že je to moje teorie, utvořená proto, abych s tím rozhodnutím mohla žít a musím říci, že jsem zažila situace, které mi ukázaly naprostou jedinečnost a vzácnost života, přesto jsem se rozhodla jak jsem se rozhodla...
Jedno jsem se tím vším ale naučila. Nikdy už nebudu nikoho soudit za jeho rozhodnutí, protože každý si svá rozhodnutí musí udělat sám a musí se s nimi zase sám vyrovnat a my ostatní okolo, nikdy nemůžeme vědět, jaké "skutečné" důvody pro svá rozhodnuní dotyčný opravdu měl a to, co není rozhodující pro Vás, může být naprosto nepřekonatelný problém pro druhého a pokud není kdo by mu "reálně a opravdu" pomohl s jeho situací, tak má nárok se rozhodnout jak si myslí, že je to nejlepší a ostatní do toho nemůžou mluvit.