Když si dva nedávají pozor

Poznámka na úvod: Jsem v maturitním ročníku gymnázia a v této době jsme psali maturitní sloh nanečisto. Téma, které jsem si vybrala je Tak to prostě chodí a vzniklo z toho takové úsměvné sebeironické vyprávění o neplánovaném těhotenství. Třeba by se mohl hodit jako článek na Rodinu.cz, a tak Vám ho posílám.

Věta „Tak to prostě chodí.“ mě ve většině případů dokáže pořádně vytočit. Zní to jako definitivní smíření se a konstatování prohry. Stala se z ní taková zlidovělá výmluva pro minulé a vlastně i budoucí neúspěchy. Tak to prostě chodí, nemůžeme s tím nic dělat, tak proč se snažit?

Ovšem uznávám, že existují situace, kde je toto tvrzení víceméně na místě. Přiznávám to sice nerada, ale když mi kamarádka po mém téměř hysterickém výlevu, v němž jsem jí velice barvitě vylíčila své nynější trápení, s účastným povzdechem připomněla, že tak to prostě chodí, když si dva nedávají pozor, musela jsem s ní, ač s velkým sebezapřením a nemístnou touhou vyškrábat jí oči, souhlasit. A souhlasit by asi musel každý. Ano, když si dva nedávají pozor, může z toho být velmi neplánované těhotenství. To nás učí už na základní škole. Všichni to teoreticky víme, ale praxe občas trochu pokulhává. A výsledek? Ten na sebe v mnoha případech nenechá čekat déle než devět měsíců.

Bohužel se od nynějška řadím do tábora těch nezodpovědných teenagerů, kterým to občas trochu ujede. Ne snad, že bych byla promiskuitní nymfomanka. Mám jen jednoho stálého a milovaného partnera a jsem, stejně jako on, poučena o prevenci nechtěného početí a nebezpečích nechráněného styku, ale… Ale když tenkrát tak vábivě voněla sena, bzučely včely a letní vzduch se tetelivě převaloval v romantických zákoutích zvoucích milence do měkkého mechu. A my neodolali. V touhou omámených myslích jsme pro jistotu vyhledali dostupné informace o metodě plodných a neplodných dnů a sami sebe se, za komicky nemotorného svlékání, ujistili, že početí je dnes absolutně vyloučeno.

Dnes je pozdě litovat, že nás ti zpropadení mravenci nevyrušili dřív než při opojném lenošení. Nebo že prezervativy v našich peněženkách pocházely ještě z doby, kdy jsme o sexu jen snili a měly tedy hodnotu spíše archivní než užitnou. Dnes mi zbývá jen doufat, že až za chvíli vejdu do ordinace a budu podrobena důkladnému prozkoumání dutiny děložní, doktorka se ke mně se spikleneckým úsměvem nakloní a možná trochu pobaveně mi sdělí : „Planý poplach, Markétko, nemusíte se bát. Ale příště buďte opatrnější.“

Tahle představa mi na tváři vykouzlí zasněný úsměv, který však okamžitě drze a protřele odhání představa jiná. Představa daleko živější a o to děsivější.

V této představě sedím na okraji vany v naší červenožluté koupelně a pohledem hypnotizuji malý proužek, který poněkud štítivě svírám v prstech. Návod k použití, který jsem si pro jistotu přečetla třikrát, leží na zemi přede mnou. Atmosféru dokresluje monotónní zvuk kroků za dveřmi koupelny. Scéna se vyhrocuje. Na testovacím proužku se začíná rýsovat pověstná druhá čárka, v níž zhruba polovina žen doufá a jíž se ta druhá bojí. Patřím do posledně jmenované skupiny. Prkenně se zvedám a s nepřítomným pohledem otvírám dveře koupelny. Zvuk kroků utichá. Přítel na mě hledí s očekáváním a nevyslovenou otázkou v očích. Napřahuji ruku. Přítel bezděky ucouvne, ale ihned se vrací a sklání se k třesoucímu se papírku v mé ruce. Poté se naše široce otevřené oči setkají v děsivé předtuše konce bezstarostného dospívání.

Od doby, kdy se tato dramatická scéna udála, uplynulo jen pár dní, ovšem moje mysl pokřivená přílišným čtením a sledováním béčkových filmů si ji patřičně dokreslila. Bohužel, výsledek zůstává stále stejný a ty dvě malinké fialové čárky mi nedají spát.

Ty tam jsou myšlenky na výběr vysoké školy. Ty tam jsou choutky protancovat noc na diskotéce. Zmizel dokonce i můj hlad po krásné literatuře. Ne, že bych nečetla, ale výběr titulů, s nimiž poslední dobou trávím většinu času, se diametrálně liší od Kingů, Coelhů, Austenových a dokonce i autorů, k nimž se raději nepřiznávám, ale jimiž jsem ještě před čtrnácti dny zahlcovala svůj noční stolek. Teď je stolek prázdný, ovšem pod postelí se kupí knihy jako Těhotenství měsíc po měsíci, Těhotenství týden po týdnu, Velká kniha těhotenství, Těhotenství od A do Z, Průvodce těhotenstvím a pár dalších. V těchto publikacích plných velkých těhotných břich a jejich detailních průřezů jsem začala listovat nedlouho po zjištění, že se mé tzv. dny poněkud zpozdily. Pátrání po prvních příznacích a zaručených poznávacích znacích těhotné ženy mě ovšem silně sugestivně ovlivnilo. Od té doby je mi totiž skutečně v ranních hodinách nevolno a má emoční rozkolísanost se projevuje nejčastěji při pohledu na televizní reklamy plné spících či plačících mimin. V případě, že by se nejednalo o sugesci, jedná se patrně o lidský choriogonadotropin, který se mnou bude pravděpodobně cloumat příštích osm měsíců.

Někdy skutečně proklínám svou tendenci se na vše takto teoreticky připravovat i když jednalo-li se o výběr psa či chov rybiček, bylo to jedině ku prospěchu. Nyní se ovšem, vyzbrojena arzenálem těhotenských znalostí, cítím prachbídně. Má sladká nevědomost odplula v dál a mě na každém kroku pronásledují folikulární váčky, bazální teploty a žlutá tělíska. Nejsem ušetřena nikde a už vůbec ne v této čekárně, kde na mě ze všech stran upírají andělské pohledy rozkošná mrňata a přímo před sebou mám ten nejdetailnější průřez těhotného břicha, na jaký jsem zatím narazila.

Ani snaha zabavit se četbou zdejších časopisů mi nepřináší úlevu, jelikož všechny se mi vysmívají - nadpisy jako Máma a já, případně Děti a my. Dokonce i z nevinně vyhlížející Betynky se vyklubal magazín pro těhotné.

Konečně se otevírají dveře a sestra volá mé jméno. S poněkud připitomělým výrazem a jako ve zpomaleném záběru se zvedám a vcházím do ordinace. Tak a odteď to bude buď S miminem k maturitě nebo Bez prezervativu ani ránu.