Lassie, stalo se mi v citovém prožitku u dětí něco hodně podobného jako Tobě, ale za úplně jiných okolností. Obě holky byly CS, první neplánovaně, druhá plánovaně. Poprvé jsem byla asi pět hodin mimo sebe, dítě mi řvalo vedle postýlky a já nebyla schopná ani zvednout ruku, abych ji pohladila. Nikdo mi ji nepochoval, nepomohl, protože všechny maminky chtějí mít dítě u sebe, tak mi ji prostě neodnesou. Druhá holčička byla snad pět hodin na sesterně, neboť tam prý klidně spala (věřím tomu, neboť v porodnici i doma spala téměř neustále). Přesto mám od počátku u druhé holčičky pocit stejný jako ty u syna. Intenzivní blízkost, hlubokou radost a potěšení z její přítomnosti. U první jsem to nezažila, až později jsem se to "naučila". Ráda mám obě stejně, obě byly plánované, chtěné. Sama u sebe si to vysvětluji svým vlastním dozráním v mámu. Jinak s ponecháním dětí u maminek hned po porodu jednoznačně souhlasím.
Předchozí