Přidat názor k článku Bonding neboli připoutání

Mám pocit, že jsme dospěli do stadia, kdy polovina lidí by chtěla mít život co nejvíce "sterilní", bezproblémový, starat se jen sami o sebe. Začíná to v porodnici. Umýt dítě, ať není špinavé, nekojit, abych nemusela vstávat a mimi hezky spinkalo, nenosit v šátku, vždyť to dělaly cikánky (slova mojí babičky), nechovat, abych si dítě na chování nezvyklo.. a takhle to pokračuje až do dospělosti. Stále se distancujeme od svých dětí v době, kdy to nejvíce potřebují a pak po nich v dospělosti budeme chtít, aby se o nás na "stará kolena" staraly, případně aby na nás byly hodné v dobách, kdy už nám tělo nebude příliš sloužit??? To asi ne.. spíš nás jednou za čas z nutnosti navštíví, ošetřovatelka se postará stejně dobře - ne-li lépe.
Já rodila CS, po nezdařeném Hamiltonovi a nepostupujícím porodu :-(. Trauma z toho nemám - tedy ne těžké, ale cítím se občas zvláštně před svou dcerou. Jako by nám něco společného chybělo (na přisátí jí přinesli asi do hodinky, ale stejně jí pak odnesli). Těžko se to popisuje. Nikdy jsme nenechávali plakat, nikdy jsme jí neodstrkovali, zhruba dva měsíce jsem jí stále jen chovala (v šátku být nechtěla), ale stejně cítím, že nám něco chybí. Otázka je, jestli to nechybí více spíš mně než jí. Těžko říct.
Když mi jí prvně přivezli, zaplavila mě taková vlna hormonů - štěstí, radosti, úžasu jak je skvělá. Už nikdy takový pocit nepřišel. A to to bylo jen krátké kojení, žádná holá těla, jen dotyk rtů a prsa a ke všemu rozříznuté břicho (už zašité, ale bolavé). Přesto.. Ihned po porodu to musí být ÚŽASNÉ!