Přidat názor k článku Jak jsem rodila v Británii

Osobně jsem dočetla Váš článek a jsem upřímně nadšená. Přesně takhle jsem si vše představovala, když jsem měla porodit našeho chlapečka. Dodnes nezapomenu, jak jsme s manželem bojovali, aby nás lékaři do porodnice objednávali pouze na termíny, kdy máme čas všicni "tři", byli jsme ti problémoví. Jak se na tabuli objevilo naše jméno, už si nás předávali sestřičky jak horký brambor. Přitom jsme jen chtěli, aby manžel byl u všech vyšetření. Když jsme měli společnou možnost poslouchat srdíčko někoho, kdo ještě není na světě, ale už má takovou sílu k životu, bylo to prostě nezapomenutelné. Přišlo mi nefér, že tlukot našeho miminka bude poslouchat cizí žena v jiném stavu (ta ležela vedle mě, a určitě také neměla náladu poslouchat zase našeho kluka) a cizí sestřička a manžela z pokoje vyšoupnou, jen proto, aby nedej bože neviděl nahé břicho jiné ženy. V Motole, totiž berou na tento přístroj vždy dvě ženy najednou a pak se musí zachovávat jejich intimita, a proto tam muži nesmějí. Ale víte, kolik tím ušetří času? Pak mohou mít sestřičky delší čas na kafčo. Já s manželem jsme si své vybojovali a prostě jsme šli až tehdy, když nám to umožnili. Díky tomu jsme zde ovšem příliš popularity nesklidili. Byli jsme ti, co zdržují, otravují a zkracují jim čas. Musím říct, že dnes jsem ráda, že jsme českou porodnici přežili ve zdraví, samozřejmě s nástřihem (který dodnes cítím), s vyholením a nezbytným klystýrem - vše ponižující, a vše pekně jak na běžícím pásu ... těhotná - porod - mimino, těhotná - porod a další mimino ...Chápu, že s přibývajícími porody to musí být pro personál pěkná nuda. No hlavně, že žijeme a ve zdraví. Gabriela.