Jak jsem rodila v Británii

Pokud těhotenství probíhá normálně, anglická budoucí maminka navštěvuje svou porodní asistentku. Ta provádí běžná kontrolní vyšetření krve, moči, krevního tlaku, nárůstu tělesné hmotnosti a poslouchá srdeční akci plodu prostřednictvím elektronického zařízení, a tak tepající srdíčko slyší i ona. Asi třikrát za dobu těhotenství matka navštíví svého obvodního lékaře a pouze dvakrát gynekologa. Nebyla jsem stavěna do pozice pacientky a tyto prohlídky pro mě byly vždy příjemnou událostí. Pro matky prvorodičky a jejich partnery pořádají porodní asistentky zdarma bloky přípravných kursů. Budoucí rodiče se v nich seznamují s vývojem plodu, vlastním porodem, s péčí o bezpečnost narozeného dítěte atd. Matka si kromě porodnice může zvolit porodní centrum při nemocnici, nebo se rozhodnout pro porod doma. Tuto alternativu využívá stále větší počet matek.

Několik týdnů před porodem vypracuje matka svůj tzv. porodní plán - své požadavky a přání týkající se porodu, např. způsob tlumení bolesti atd. Rozhodne-li se pro porod doma, domluví se svojí porodní asistentkou a obvodním lékařem, a pokud vše ukazuje na normální porod, dostane matka souhlas. Ne všichni lékaři jsou porodu doma nakloněni, přesto však respektují právo volby matky. Jako prvorodička jsem si zvolila porodnici. Tu jsem dobře znala z kursů pro rodiče. Dostavila jsem se tam po předchozí telefonické domluvě v době, kdy jsem se domnívala, že kontrakce jsou poměrně pravidelné a bolestivé. Zde jsem také byla poprvé za dobu těhotenství vyšetřena vaginálně. Protože se k porodu samému podle porodní asistentky (lékaři vstupují do porodní místnosti jen v případě komplikací) ještě neschylovalo, měla jsem na výběr - na miminko si počkat již přímo v porodnici, či ještě odjet domů. Volila jsem variantu druhou a do porodnice se vrátila až za několik hodin. Asistentka mi několikrát nabídla tlumení bolestí. Podotýkám, že matky dávají stále častěji přednost přirozeným porodům bez použití prostředků tlumících bolest. Jak probíhal porod: žádný klystýr, žádný nástřih, žádné holení. Jenom povzbudivá a uklidňující slova o mé statečnosti. Porodní polohu jsem si mohla zvolit sama. A najednou jsem toho malého tvorečka viděla, měla ho u sebe, za chvíli ho držel tatínek. O přítomnosti otce u porodu se dnes již žádné dlouhé diskuse nevedou. Tatínkové, kteří by tuto vzácnou chvíli chtěli promeškat, už téměř vymřeli. Potom koupel a odpočinek, miminko i manžela jsem měla stále u sebe a druhý den jsme byli doma.

Uběhly dva roky a já se připravuji na další porod, tentokrát zde v Čechách. Hovořím se zdravotníky z různých porodnic. Co se medicínské stránky týče, nepochybuji o dobré péči. Na některých místech mě však zaráží “strnulost” zdravotnického personálu a neochota jednat se mnou ne jako s pacientem, který se ocitl se svou nemocí v patové situaci, ale jako s matkou, která má určitá (a ne neuskutečnitelná) přání o cestě, jakou přivede na svět svoje dítě. Překvapuje mě, že se ještě dnes porodníci pyšní například tím, že po porodu odnášejí každé dítě od matky a dávají ho “zahřát” do inkubátoru.

Setkala jsem se ale i s místy označovanými jako alternativní - vždyť jde ale o návrat k přirozeným cestám! Na nich jsem se setkala se zcela jiným přístupem. Věřím, že takových míst bude přibývat. Záleží i na matkách samých, zda a jak svými požadavky rychlost těchto změn ovlivní.

Článek vyšel v Lidových novinách a v časopise Pražských matek Přes práh