Přidat názor k článku Bonding neboli připoutání

Mám to přesně stejně.
První syn po narození ihned odnesen (Apgar skore 7 takže o nutnosti odnešení by se dalo diskutovat), nestihla jsem si na něj ani sáhnout, což mám dodnes před očima, jak mám nataženou ruku a oni ho nesou pryč...
Pak sice přinesen asi po půlhodině na přiložení (přeci je to byla "baby friendly"), ale po neúspěšném pokusu o přiložení byl ponechám jen asi 15 minut, pak byl odnesen "nahoru", což jsem pochopila jako že jen na ten transport budeme odděleni. Ale nebylo tomu tak, přinesly ho sestřičky asi až po 4 hodinách ale jen "na kojení" a ihned odnesly.
Syna mi "vrátily" až asi po 12 hodinách.
Byla jsme vyplašená, přestože docela dost informovaná prvorodička, bála jsem se jich a bála jsem se o syna, že není OK, když potřebuje být "někde jinde"...
Dneska bych si za to nafackovala.
Svůj vztah k němu jsem si musela budovat, nikdy jsem necítila takovou navázanost a blízkost jako u druhého doma narozeného syna.
Prvorozený chce být sám, spí sám, usíná sám, odmalička cítím, že příliš nepotřebuje mou fyzickou blízkost (a já vlastně taky ne :( ).
Druhorozený spí s námi v posteli, narozdíl od prvorozeného, kde by mně to asi možná trochu vadilo mně to nepřijde vůbec zvláštní naopak. A vůbec se dokážu chovat mnohem přirozeněji a intuitivně ve vztahu k druhorozenému.
Jistě se to částečně dá vysvětlit i rozdílem povah, tím, že jsem už zkušená matka atd. Ale já přesto od začátku cítím, že to bylo způsobeno tím, jak rozdílně přišli na svět.
Navíc se toto netýká jen vztahu mě jako matky a syna, ale ten vztah je možná přirozenější i u tatínka.
J.