Přidat názor k článku Bonding neboli připoutání

Kačko, mě to teda přijde z vlastní zkušenosti sakra fatální a klidně můžeš brečet a může tě bolet hlava, já se takhle cítím už pár měsíců, takže mě to nedojme. První dítě se narodilo v pražské velkovýrobně, po porodu mi ho ukázali, přiložili, dali vedle mě do vyhřívanýho lůžka, pak mě přemístili na šestinedělí (to bylo cca 10 večer), a jeho odvezli bůh ví kam, viděla jsem ho pak až v 6 ráno, ale to už pro mě bylo cizí mimino. Jako když se díváš na film ze kterýho někdo kus vystřihl. Můj vztah k němu byl víceméně dost chladný, což mi naplno docvaklo až po porodu druhého syna, který byl stále se mnou (kromě cca 5ti minut půl hodiny po porodu, kdy ho akorát oblíkli a zase mi ho vrátili, nikdo ho nemyl). K druhorozenýmu mám podstatně vřelejší vztah a to tak že hodně,okolí si toho všímá, doma se xkrát denně hádáme že prvorozeného zanedbávám, že ho nemám ráda, v důsledku toho ho táta zase upřednostňuje před miminem aby mu to vynahradil, já si vyčítám že ho nemám ráda, vztahy u nás doma jsou dost napjaté a je kvůli tomu permanentní dusno.
V čem vidím konkrétně rozdíl mezi mým přístupem k dětem- například:
-první dítě jsem kojila jen 3 měsíce, od začátku jsem měla ke kojení odpor (už od porodnice, kdy mi připadal víceméně jako otravnej parazit), jakmile v postýlce zabrečel pomyslela jsem si "šmarjá už zase kojit, to snad ne", a čekala jsem než se začaly třást okení tabulky, mohla jsem kojit dál ale dost jsem se na to vybodla
-druhé dítě kojím dodnes (11 měsíců), nedělalo mi problém kojit i po hodinách, ačkoli jsme to s kojením měli dost nahnutý ustáli jsme to, kdykoli jen kníknul pomyslela jsem si "Jé ty už máš hlad, broučku" a hned jsem ho vzala
-první dítě jsem naučila od 3 měsíců spát v postýlce pomocí drsnější verze Estivila, neměla jsem náladu na jeho řvaní a na to uspávat ho
-druhé spí v mojí posteli dodnes a nemám ambice učit ho teď spát někde jinde, v noci se ke mě tulí a jsme spokojení oba
... a takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho.
Prostě k němu nemám vztah jako ke svýmu dítěti ale jako např. k dítěti kamarádky... hezkej, šikovnej, pohrajeme si spolu, ale NĚCO tam chybí.
Blbejch 8 hodin po porodu, ale je mezi náma ohromná propast a ví bůh jestli to někdy bude lepší (no, možná jo, už teď je to malinko lepší jak před půl rokem, kdy jsem ho vyloženě nenáviděla), obávám se že cestu k sobě si budeme muset hledat ještě pár let a ví bůh jak to ovlivní naše vztahy v pubertě... takže jo, tohle mi teda připadá zatraceně fatální, a teď ať mi někdo vysvětlí že tohle všechno je jen důsledek toho, že sestra byla líná mi v 10 večer ukázat kde je zavinovačka a mast na prdel... pardon za ty výrazy, ale fakt mám dost kyž něco takovýho čtu