Jannat a ostatní, cítím to podobně. Synek se mi narodil trochu předčasně akutním CS v celkové narkóze, bylo to nutné, placenta již prokazatelně přestávala fungovat. Ihned po probuzení na JIP mi dětská lékařka přišla říct, že mám chlapečka, byl v inkubátoru. V tu chvíli jsem byla docela mimo, kopající bříško bylo pryč, místo něj jen bolest a prázdno. Naprostá tma v místech, kde měl být porod, ale on tam nebyl. Synka jsem viděla poprvé druhý den po narození. V tu chvíli jsem si jej nedokázala spojit se svým bříškem, ale přijala jsem ho. Asi pět dní po operaci jsem byla v dost špatném stavu, za malým mě museli vozit na vozíčku, na kterém jsem sotva seděla. V tu dobu bych nebyla schopná se o něj sama postarat, ale kdyby byl se mnou a mohla se ho alespoň dotýkat moc by mi to pomohlo, jemu samozřejmě taky. Po týdnu mě propustili na čtyři dny domů, synek zůstal na odd. intermediární péče a já jsem za ním dojížděla a vozila mu mlíčko. Úžasnou praxi to v naší porodnici mají, kdybychom neměli auto a manžel si neudělal volno, tak jsem se tam při svém pooperačním stavu za synkem nedostala. Pak mě přijali na hostinský pokoj a začali jsme kojit, maličký byl šikulka, hned mu to šlo a já s mrnětem u prsu jsem začala poprvé pomalu cítit, že takhle je to v pořádku a tohle je můj syn. Zlom přišel asi za další tři dny, kdy jsem ho přebalovala a on si mě poznal, díval se na mě s pohledem, konečně jsi tady mámo. Od toho dne jsme se začali sžívat a troufám si tvrdit, že dnes jsme sehraná dvojka. Jak moc ho mám ráda, nemusím dodávat. Následky toho všeho u malého byly zřejmě zatím velké noční děsy, kdy se třásl a zoufale mě hledal, ačkoli jsem ležela s ním, ty už naštěstí téměř zmizely, pořád se potřebuje hodně nosit a být se mnou v kontaktu.
Nemyslím si že oddělení novorozeněte od matky může u každého mrněte a matky vyvolat celoživotní psychické či jiné problémy, ale u zdravého novorozeněte je považuji za naprosto zbytečné, jde jen o změnu systému. U ostatních dětí omezit oddělování na minimum.
Předchozí