Přidat názor k článku Bonding neboli připoutání

Můj druhý syn je velmi vázaný na tatínka. Už jako malé miminko se u něj moc rád choval, u mě řval i v náručí, u tatínka ne. Teď je mu 16 měsíců a je to tak, že jakmile manžel přijde z práce, já na něj nesmím téměř ani šáhnout. Napřáhne k němu ruce a chce od něj až do večera nosit. Běda, jak ho manžel pustí na zem. Pokud to udělá a náruč mu nabídnu já, nechce mě. Tatínka si hlídá tak, jako to jiné děti dělají s maminkou, nesmí odejít do sklepa, kolikrát ani na záchod. Když manžel někam odchází, syn to nese velmi těžce, když odcházím já, nevadí mu to. Teda postupem času se to trochu lepší a teď už pochopil, že ten, kdo odejde, také zase přijde a je schopen mu udělat pá pá.
Co to má společného s bondingem? Manžel byl u porodu a po odstřihnutí pupečníku, otření krve, nějakém tom zvážení a změření a zabalení do zavinovačky miminko tatínek téměř 2 hodiny nepřetržitě choval. Samozřejmě jsem ho dostala na přitulení také, ale nejdříve se čekalo na placentu, pak přišlo na řadu šití a pak jsem měla nakázáno ještě odpočívat, takže jsem vstala až zhruba po 2 hodinách a téměř celou tu dobu ho měl v náručí manžel. Přiložení jsme zkoušeli asi 1,5 hodiny po porodu, neúspěšně (nakonec se zjistilo, že syn není vůbec schopen chytit bradavku a naučil se to až pár týdnů po porodu). Po těch 2 hodinách byl synek odvezen na novorozenecké oddělení a já na šestinedělí (bylo to v noci, já už noc před tím nespala a byla jsem velmi unavená, takže jsem si to tak i přála). Jak tak přemýšlím, mohl by možná ten synův vztah k otci mít částečně i původ v těchto prvních poporodních hodinách... nevím, napadlo mě to už i dřív, než jsem vůbec o bondigu něco četla. Jasně, chybí tady ta vůně matky a mateřského mléka, ale přece jenom... Bude mě zajímat, co si o tom myslí ostatní.