Přidat názor k článku Jak jsem porodila doma

chápu to. I já jsem z těch "citlivek", kterým evidentně nejde prioritně o zdraví dítěte, ale i o psychiku svou i miminka... Příjmám zodpovědnost za to, že při porodu mohu zemřít já nebo dítě nebo oba. Vnímám porod jako tanec na hranici života a smrti, neděsí mě to. Ale tuto hranici chci procházet bezpečně a zodpovědně, což v mém případě znamená, že kolem sebe chci mít lidi, které znám, kteří znají mne a to, jak to mám, aby mohli posoudit, co je normální a co ne.

Vím o sobě, že v přítomnosti cizích lidí a v cizím prostředí prostě přestávám rodit. Naopak, v klidu a pohodě dokážu porodit téměř bezbolestně...

Po porodu se ze mě stává samice bránící své mládě a nejsem ochotna dát ho z tlap - pokud mládě nění ovšem přímo ohroženo na životě, samozřejmě. Boj o mládě v porodnici je vysilující a nedůstojný - nechápu, proč musím o své dítě nesmyslně bojovat se sestrami :-///

Autorku opravdu chápu a náš zdravotnický systém má před sebou velkou cestu, aby byl schopen spolupracovat s rodící ženou, aby porod nebyl ponižující nebo riskantní zážitek, ale aby zázrak zrození byl něco normálního, úctyhodného. Chování lékařů v porodnicích není omluvitelné, je neprofesionální. A bohužel - mladí lékaři nejsou lepší, letos v Podolí jsme měla pocit, že je tomu naopak, nejprotivnější a nerigidnější byli ti mladí. To bylo děsivé poznání.