Porody doma jsou takové věčné téma. Co člověk, to názor, ale vše má své pro a proti.
Můj první porod mě ještě dodnes psychicky bolí i když je to již záležitost více jak 4 roky stará. Moc jsem toužila po důstojném a intimním přirozeném porodu pokud možno bez lékařských zásahů. Jezdila jsem na prohlídky do Vrchlabí, ačkoliv jsem z Prahy 5. Jenže tam začali rekonstruovat a já neměla možnost tam porodit. Další variantou byl CAP na Bulovce, začala jsem tedy v 39. tt. chodit na Bulovku na kontroly.
Cca 10 dní po termínu jsem v porodních bolestech dorazila do porodnice, díky záchrance včas, manžel byl mimo. CAP byl naneštěstí právě obsazen. Byla jsem smutná, ale nedalo se nic dělat. Porod jsem chtěla bez medikace, vyhověli mi. V závěrečné fázi porodu jsem zírala, najednou se na mém sále objevili lidi, které jsem doposud neviděla. Přitom žádný souhlas s přítomností mediků jsem nepodepisovala. Dále tam byla spousta sestřiček, které se o mě předtím vůbec nezajímaly, doktor a nepříliš sympatická pediatrička. Úplně jsem se stáhla, bylo mi strašně a k tomu strašné bolesti. Instinktivně jsem se zahalovala a dávala nohy k sobě. Mezi stahy jsem slyšela různé posměšky na mou osobu a poznámky k mým nohám. Strašně jsem se styděla a strašně jsem se všech bála, co si asi o mně myslí. Naprosto poslušně jsem vykonávala, co mi lékař nařizoval.
Prosila jsem, že nechci rodit na zádech, toužila jsem být na podlaze a ještě lépe bych byla neviditelná. Pak se doktor naštval, donutil mě dolézt na vysoký stůl, nešlo mi to, pomohli mi. Nohy mi dali nahoru a tlačili na břicho, píchali oxytocin a doktor nadával, zda si takto představuji tlačení, ať pořádně zatlačím. Pak přinesli nůžky, já prosila, nenastřihujte mě....nenastřihli......dítě jsem vytlačila do kopce a málem u toho vypustila duši. Všem jsem na závěr poděkovala. "Děkuji, že jste mi pomohli a nenastřihli mě.“ Měla jsem minimální trhlinku hráze, zdravého syna 3,5 kg s poporodím otokem hlavy z děsného nepřirozeného tlačení. Uvnitř jsem se cítila, s tím obecenstvem mezi mýma nohama, jako znásilněná. Radost z právě porozeného dítěte jsem necítila a byla jsem štastná, že všichni odešli a nechali mě SAMOTNOU. V noci jsem brečela se vzpomínkou na tu spoustu lidí na porodním sále.
Při druhém těhotenství jsem více četla a zjistila, že při porodu je nutné, aby se člověk cítil bezpečně, pak není dítě ani matka v ohrožení. Představa, že bych měla jít do porodnice, mě děsila, začala jsem se třást. Prostě úplná psychická újma. Nebyla jsem nikde zaregistrovaná a navíc nechtěla jsem již na stůl. CAP zrušili. Ve Vrchlabí se změnil personál, hlavně primář a i praktiky začaly být klasické. Já se bála a zjiťovala své možnosti. Porodní dům neměl potřebná povolení, aby se tam dalo rodit. Zbyla jen jedna varianta - doma. Vím, že existují dobré porodnice i přístupy, ale jak já mám předem vědět, kdo tam zrovna bude a s jakou náladou a co když tam zase pustí nějaké další lidi.
V den druhého porodu jsem byla doma s manželem. Měla jsem za sebou prohlídky u zkušené porodní asistentky a byly jsme domluvené. Když byly stahy po krátké době, zavolala jsem porodní asistence, ona řekla, že až budou stahy častější a delší, mám se znovu ozvat. Jenže já po chvíli zjistila, že krvácím, bylo 23hod. Vyděšeně jsem uprostřed bolestí a kaluže krve pomyslela na dítě, co když je mrtvé a mně se odlučuje placenta. Má případná smrt mě nezajímala, mně šlo o to dítě ve mně. Na starší, tehdy dvouleté dítě, jsem ani nepomyslela. Řekla jsem manželovi, ať zavola záchranku. Jenže manžel věděl, že se bojím porodnic a že by to mohlo znamenat, že bych se tam sesypala a tak mi podal telefon s tím, že mám zavolat porodní bábu. Přijela okamžitě. Nejdříve první a po chvíli druhá. Okamžitě zavolaly záchranku. Poté zkontrolovaly mě a dítě. Krev byla všude a já krvácela dál. Pojala mě strašná hrůza, že mě odvezou do porodnice. Najednou praskla voda a dítě se tlačilo ven. Cítila jsem obrovskou sílu přírody. Klečela jsem opřená o postel a porodní asistenky mě žádaly, abych netlačila. Dítě bylo silnější. Pohlédla jsem na zem a tam leželo na břiše mé dítě, bylo mírně po půlnoci a strašné ticho. Dítě mělo široká záda a přišlo mi tlusté, líně se protahovalo.
Porodní asistentka mi dala syna na hruď a on hledal prso. Za chvilku vyšla placenta a dorazila záchranka. Cítila jsem štěstí, že je dítě živé a já stihla důstojně porodit dokonce v poloze, o které jsem nepřemýšlela, ale kterou jsem instinktivně zaujala.
Do porodnice mi porodní asistenky s ohledem na předchozí krvácení doporučily odjet. V Motole mi okamžitě odebrali dítě. Poté mi strašně vynadali, že jsem porodila doma, vyhrožovali tím, že porodit doma je trestné a kdo tak dobře dítě ošetřil, že to určitě bylo s asistentkami a plánované. Jak prý jsem špatná a nezodpovědná. Doktor říkal, že ten den se v Motole narodilo 30 dětí a 12 dětí leží na Jip. Napadlo mě, že u blbě vedených porodů se není čemu divit.
Ležela jsem tam s nohama do V a zase se tam hemžilo mnoho lidí z personálu, kteří mi bez ohledu na to, že jsem před pár minutama porodila, nadávali. Lékař mezitím zjišťoval, proč jsem krvácela a šil mě. Prosila jsem je, ať mi vrátí dítě, ale nevrátili, dali jej do inkubátoru, v sanitě prochladlo. Dítě jsem si nesměla ani přiložit k prsu. Nechali mě tam strašnou dobu ležet, byla tam zima a chtěla jsem si lehnout na normální postel, ta porodnická byla rozbitá a strašně mě na ní bolela záda. Chtěla jsem domů. Byli nepříjemní a nakonec mě donutili v porodnici zůstat. Syna jsem pak směla vidět. Spal v inkubátoru na normálním oddělení šestinedělí, nikdy jsem neviděla tak velké dítě v inkubátoru, bylo to zvláštní. Ale bylo mu tam teplo, tak jsem neprotestovala.
Zjistilo se, že je můj syn (3,9 kg) naprosto zdravý. Mé krvácení bylo neznámého původu. Oba jsme byli v pořádku. Dítě mi vrátili ráno. Kojila jsem.
Můj porod doma nebyl ideální. Byly komplikace. Ale vím, že kdybych byla v porodnici, tak bych vzhledem ke krvácení buď skončila s císařským řezem anebo byla donucena okamžitě porodit v době, kdy ještě nebyla ta správná chvíle a měla bych nástřih a dítě otok z nepřirozeného tlačení do kopce. Dítě si samo určí správný okamžit a matka správnou polohu.
Nejsem ale zdaleka jediná, kdo zažil v porodnici zlé a místo pomoci zkomplikování porodu a psychickou újmu. Jen by to asi porodníci měli vědět, proč některé ženy zvolí rodit doma. Je pravda, že někdo chce rodit doma, protože to tak chce. Já rozhodně patřím mezi ty, které by rády porodily v porodnici, kdyby ty podmínky byly jaksi lidštější. Nicméně porodní asistentky, které chodí k domácním porodům, jsou opravdu profesionálky, kéž by daly kus svého umu a přístupu do porodnic, aby se i lékaři a tamější personál něčemu přiučil. Porodním asistentkám, co chodí domů, děkuji, že existují a jsou ochotny jít domů a pomoci rodící ženě.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.